Nacionalismus je na Ukrajině pevně zakořeněn, ale příliš se neliší od nacionalismu českého či francouzského, říká Vlastimil Ondra z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Podle historika Tomáše Řepy z brněnské Univerzity obrany jde o zemi, která lákala mocné sousedy, a protože vždy byla v něčím područí, nikdo nechtěl ji a její bohatství jen tak opustit. O pohnutých dějinách Ukrajiny diskutovali odborníci v pořadu Historie.cs.
Ukrajinci to v procesu národní emancipace neměli vůbec jednoduché. Museli se vzepřít několika totalitním režimům, a i tak neměli mnohdy vyhráno.
„Pokud zmíním podle mě ještě dosti podhodnocenou statistiku, že v průběhu 20. století zemřel každý čtvrtý Ukrajinec násilnou smrtí nebo hladomorem, tak to vypovídá o mnohém,“ ilustruje pohnuté dějiny Ukrajiny historik Řepa.
Nutno dodat, že Ukrajina tak, jak ji známe dnes, byla v průběhu let součástí různých celků – například v průběhu 19. století byli Ukrajinci rozděleni mezi carské Rusko a Rakousko-Uhersko.
V případě Ukrajinců v Rusku se nejdříve uplatňovalo hnutí stavící se k sentimentu či folkloru a malebnosti. „To bylo nazýváno hnutím ukrajinofilským, což samo o sobě neobnášelo politické ambice. Nechtělo být ani caru nebezpečno. Carské úřady na to pochopitelně měly jiný názor a už jen možnost zformování a zrodu samostatného kodifikovaného jazyka v takto důležité oblasti na okraji carské říše podnítilo Petrohrad k přijetí represivních opatření proti šíření ukrajinštiny a proti kulturnímu vyjádření,“ vysvětluje historik a ukrajinista David Svoboda z Ústavu totalitních režimů.
Mezi dvěma válkami
Úlevu nepřineslo ani období po první světové válce. „Ta doba byla nesmírně rozbouřená, staré říše zmizely z mapy Evropy a o slovo se hlásily nové národy. Mnohé se domohly samostatnosti, ale Ukrajinci se stali nejpočetnějším evropským národem, který z toho vyšel naprázdno, který zase skončil bez vlastního státu,“ připomíná Svoboda. Podle něj to mělo velmi traumatizující dopad na mentalitu celého ukrajinského pokolení.
S tím souhlasí i historik Tomáš Řepa. Podle něj v důsledku toho, že Ukrajina po první světové válce svou státnost nevybojovala, považovali její obyvatelé za nutné dále tuto myšlenku prosazovat. „Nazval bych to tak, že byli ochotni obětovat jak krev svoji, tak krev svých nepřátel.“
Ukrajina byla po první světové válce rozčleněna mezi čtyři státy, přičemž dominantní část spadala pod Sovětský svaz, druhá největší spadala pod Polsko, třetí část pod Rumunsko a poslední – Zakarpatská Ukrajina – pod Československo.
Třicátá léta pak přinesla krizi demokracie, na východě převládaly komunistické myšlenky a hledal se nový směr. „Demokracie nefunguje, komunismus nechceme, protože vidíme, k čemu to vedlo – hladomor a tak dále. Tou třetí cestou bylo to, co bychom dnes nazvali pravicovými ideologiemi,“ vysvětluje Vlastimil Ondra, jak se zrodila ideologie, kterou Ukrajinci posléze nazvali naciokracie.
„Je to jakási hra na volené orgány, máme tu frakce, národní vrstvy – podnikatele, dělníky, rolníky a cílem je, aby byli jednotní a aby budovali stát společně,“ popisuje Ondra. Podle něj šlo o levicové myšlenky v hnutí, které se dá označit pravicové. „Ukrajinci však nikdy nebyli připuštěni k tomu, aby vůbec toto mohli realizovat,“ dodává.
Dalším klíčovým bodem byl ten, kdy Němci během druhé světové války zaútočili na Sovětský svaz. Tehdy Ukrajinci vyhlásili suverénní stát. Třetí říše však byla v šoku, jelikož přišla zemi dobýt, nikoliv osvobodit.
„Němci tehdy tuto situaci špatně vyhodnotili,“ říká Řepa s tím, že v době, kdy bylo ukrajinské území pod nadvládou Sovětského svazu, se zde sovětské jednotky chovaly jako na dobytém území.
Stepan Bandera
Ukrajinci byli podle něj v mnohém naivní a mysleli si, že ukrajinská státnost bez předem dané domluvy by jim mohla projít. „Možná na to sázeli, že postaví Němce před hotovou věc. To se ale nestalo. Už po pouhých třech dnech existence toho spíše pseudoukrajinského státu byli vedoucí představitelé zatčeni gestapem a tisíce jich byly poslány do koncentračních táborů,“ dodává Řepa.
Do koncentračního tábora poslali i vůdce ukrajinských nacionalistů Stepana Banderu, který skončil v koncentračním táboře v Sachsenhausenu v oddělení pro politické vězně, a to pro případ, že by se nacistům mohl do budoucna hodit. „Teoreticky se mohlo povést to, co s později generálem Vlasovem: že se potenciál dal v závěru války využít,“ vysvětluje Řepa s tím, že Banderova frakce žila posléze svým vlastním životem.
„Po tom roce 1944, kdy je propuštěn z koncentračního tábora, zůstává spíše politickou mrtvolou,“ dodává. Postava Bandery dodnes budí vášně a záleží na úhlu pohledu, zda šlo o teroristu, či osvoboditele.
V roce 2014 se uskutečnil průzkum, který se samotných Ukrajinců ptal, jak Banderu vnímají – a ani ten nebyl jednoznačný. Podle Řepy ho velká část obyvatel buď ani nezná, nebo ho vnímá spíš negativně. Významně pozitivně je podle tohoto průzkumu vnímán na západě, zejména v oblasti kolem Lvova.
„Fakt je ten, že pokud se někdo otevřeně hlásí k postavám, jako je Stepan Bandera, měl by být obezřetný, měl by znát i temnou stránku, která se s tímto tématem pojí, čehož většinou ti, kteří jsou ochotni se s touto postavou ztotožnit, většinou nejsou schopni,“ dodává Řepa a zdůrazňuje, že si lidé toto téma zkrátka idealizují.
Sjednocující element
„Byl symbolem odporu, sjednocujícím elementem, osobností, která by se takhle dala vnímat, ale jak ukazuje výsledek průzkumu, dokonce ani sami Ukrajinci se na tom neshodují doteď,“ komentuje.
Vlastimil Ondra připomněl, že Bandera byl více symbolem hnutí než jeho reálným hybatelem. „Od roku 1934 do roku 1939 je vězněn v polských vězeních. Od roku 1940 do roku 1944 byl vězněn v německých koncentračních táborech. I kdyby chtěl, na jakých zločinech se takto může podílet?“
Neangažoval se ani v ukrajinské povstalecké armádě, ačkoliv byla nazvána jeho jménem.
Poválečné období Sovětského svazu pak už podobnému sebevyjádření Ukrajiny příliš nepřálo. „Můžeme ovšem hovořit o patriotických tradicích, snaze zastávat se ukrajinské řeči a kultury,“ říká David Svoboda.
Podle něj se během let vyskytly případy vyjádření ukrajinské nacionalistické myšlenky, ale šlo pouze o dílčí případy. Svoboda zmínil například Vasyla Makucha, veterána ukrajinské povstalecké armády, který se upálil v centru Kyjeva, a to na protest proti rusifikační politice v roce 1968.
Ukrajinský nacionalismus
Odborníci také řešili, jakou roli hraje ukrajinský nacionalismus v konfliktu s Ruskem a jak jej vnímat v Česku.
Podle Ondry je otázka, jaké metody prosazuje a jakým režimem operuje. „I Česká republika je produktem českého nacionalismu, který tu máme dodnes,“ zdůrazňuje s tím, že demokratický ukrajinský nacionalismus se příliš neliší od toho českého, německého či francouzského.
„Pokud budeme řešit radikály, tak to je věc jiná. Ale kde ty radikály nemáme. I v Rusku máme neonacisty,“ dodává Ondra.
S tím souhlasí i Řepa, podle něhož je v Rusku největší počet neonacistů na světě. „Což je ten největší paradox – stát, který měl porazit nacistické Německo, má největší neonacistickou buňku,“ dodává.
Podle Řepy je rozdíl mezi ruským a ukrajinským nacionalismem v tom, že ten ukrajinský je obrácen dominantně dovnitř státu. „Ruský nacionalismus je nastavený vně státu, i na základě toho, jak velké ruské a početné menšiny žijí i v jiných zemích než v současném Rusku. A podle mě základní dělítko je i tady,“ uzavírá.
