Profesor Pavel Pafko je lékařem rytířského stavu a nedávno se stal laureátem ceny Arnošta Lustiga, operoval Václava Havla a nyní patří do konzilia, které se stará i o prezidenta Miloše Zemana. Tomu podle svých slov řekl jednu větu: „‚V první polovině života žijeme tak, jak nás stvořili rodiče, v druhé žijeme už podle svého.‘ To znamená, svou životosprávou si manažujeme svůj život,“ přiblížil v speciálním Interview ČT24.
Za měsíc uplyne deset let od smrti prezidenta Václava Havla. Veřejnost zná Pavla Pafka jako jeho lékaře. Když ho operoval a hlavu státu ohrožovaly pooperační komplikace, dostával i výhružné dopisy. Přesto by se téže úlohy ujal znovu.
„Dostal jsem asi tři sta dopisů a na všechny jsem odpověděl. Ale pamatuju si na jeden anonymní, krásně psaný rukou – já jsem si myslel, že to psal nějaký strarší pán, důchodce lékař, a na jednu větu nezapomenu: ‚Pane profesore, kdyby prezident zemřel, nikdo by se vás neptal, zda jste vinen, nebo nevinen, Vy byste byl vinen.‘ A tou větou jsem si to uvědomil,“ uvedl a připodobnil situaci k návratu hokejistů po vítězném zápase, kdy je všichni vítají. „Kdyby vypadli, tak aby lezli z Ruzyně kanálem, protože by je všichni udupali,“ dodal.
Novinové titulky z prosince roku 1996 do podrobna hlásaly: Havlovi klesly teploty. Havel začal jíst. Prezident dýchal celou noc sám. Prezident se včera oholil… Pafko však to, že byl denně v televizi a novinách, podle svých slov nevnímal. „Mě zajímal osud pacienta. A na něho jsem se koncentroval,“ přiblížil.
Že se téma probíralo, nepovažuje za nic neobvyklého. „O čem bychom psali nebo mluvili?“ ptá se a zdůrazňuje, že o zdravotním stavu pacienta detailně ani personál bez jeho vědomí mluvit nesmí. „Je to nakonec obsah Hippokratovy přísahy. To, co zjistím o pacientovi, nesděluji dalším osobám, aniž bych měl souhlas pacienta samotného,“ doplnil.
S výhružkami kvůli péči o prezidenta Zemana se zatím nesetkal
V souvislosti s nynější hospitalizací prezidenta Zemana, kdy je Pafko součástí lékařského konzilia, které o něj pečuje, se zatím s výhrůžkami nesetkal. „Nás je tam deset a to by museli střílet desetkrát. Tenkrát to bylo namířeno jen na mě,“ uvedl.
Na to, jestli mají oba prezidenti i něco společného, pak reagoval, že z jeho pohledu to byli (jsou) nemocní lidé. „Dívám se na pacienta v nemocniční posteli bez ohledu na to, jak je bohatý nebo jakou funkci zastává. A přijde mi neetické postupovat jinak u bohatých nebo vlivných a jinak u chudých a málo vlivných. Samozřejmě, mohou mu přivést jídlo z Hradu, má ochranku a má různé společenské výhody, ale podávat jiné léky prezidentovi a jiné bezdomovci mi přijde nedůstojné,“ dodal.
Václav Havel kouřil zhruba padesát cigaret denně a musel pak kvůli rakovině přestat. V roce 1996 dostal od Pafka jako dárek k vánocům popelník, který byl tak plný nedopalků, že se tam už žádný další nevešel. Pokud by nyní měl dát nějaký dárek současnému prezidentovi, možná by podle svých slov volil stejný.
„Panu prezidentovi Zemanovi jsem si ale dovolil říci větu, kterou nemám z hlavy, ale četl jsem ji: ‚V první polovině života žijeme tak, jak nás stvořili rodiče, v druhé žijeme už podle svého.‘ To znamená, že si svou životosprávou manažujeme vlastní život. To je celé. Více k tomu nemám co říci,“ uvedl.
Abychom označili něco za odvážné, musíme také mnohé vědět
Profesor Pavel Pafko letos obdržel cenu Arnošta Lustiga, která se uděluje za takové vlastnosti jako jsou odvaha, statečnost, lidskost nebo spravedlnost.
Na dotaz, za jak statečného sám sebe považuje, ale reagoval poznámkou, že nezná význam statečnosti. „Jako lékař můžu říci, že všichni čeští nemocniční lékaři jsou stateční, protože zákoník práce dovoluje maximálně 416 hodin přesčasů ročně a já jsem dělal průzkum nemocničních chirurgů a průměr mi vyšel na 812. Označuji všechny tyhle lidi pracující v nemocnici za statečné,“ dodal následně.
A co se týká třeba odvážnosti, pak přiblížil, že i tady je hodnocení obtížné. „Když se zeptáte dospělého člověka, co vnímá jako odvahu, odvážný čin, tak zjistíte, že z deseti lidí jich šest či sedm vůbec neví, jak to popsat. Odvaha, odvážný čin je takový, kde je to spojeno vždy s nějakým rizikem. Nejodvážnější čin je, když riskuju své zdraví nebo dokonce svůj život. A k tomu, abychom označili něco za odvážné, musíme také mnohé vědět,“ poznamenal.
„Člověk, který na charitu dá deset tisíc korun, je odvážný, nebo není? Jestli vím, že je to miliardář, tak úbytek deseti tisíc korun na svém kontu druhý den ani nepozná. Ale člověk, který má doma tři malé děti a jediná jeho finančí rezerva je vkladní knížka, kde je deset tisíc, ten odvážný je, protože riskuje ekonomickou budoucnost své rodiny a dětí, které má na starost,“ dodal.
Další ceněný rys – lidskost – má pak lékař podle Pafka už ve svém popisu práce. „Umíte si přestavit veterinárního lékaře, který nemá vztah k zvířatům? Já ne. Určitou dobu ano, možná když začíná, ale pak k nim nějaký vztah získá. A tu lidskost, pomoc lidem, žít pro lidi… jsme součástí lidské společnosti,“ konstatoval.
Otázku, jestli sám někdy byl nespravedlivý, považuje pak za vůbec nejtěžší. „Myslím si, že je tolik spravedlnosti, kolik je lidí,“ uvedl s vysvětlením, že mnozí považují něco za spravedlivé a jiní tutéž věc označují za opak. A zmínil například znárodění nebo vznik zemědělských družstev. „Někomu vzali půdu, aby ji obhospodařili společně, někomu fabriku. A ti co ji brali, to považovali za správné a za spravedlivé, rodina toho fabrikanta ale za nespravedlivé,“ uvedl.
Ve svém osobním životě si však jednu vlastní nespravedlnost uvědomil, a to po letošním poměrně těžkém úrazu, který utrpěl. „Celý život jsem převážně dělal chirurgii, byl jsem přednostou kliniky a čas, který jsem věnoval své profesi, jsem musel někde vzít. Vzal jsem ho rodině a moje děti vychovávala více žena se svou maminkou, protože jsem na to neměl čas. Považoval jsem to teď po úrazu za nespravedlivé a první, co jsem udělal, je, že jsem se omluvil ženě, že jsem je šidil,“ přiblížil.
Na zázraky v medicíně nevěřím
Štěstí jako takovému ale může člověk podle Pafka jít naproti. „Je to způsob života a myšlení. Musíme myslet tak, že dříve nebo později každého z nás v životě potká nějaké neštěstí, nebo to, co považujeme obecně za neštěstí,“ podotkl s tím, že taková situace může nastat, když například někdo blízký zemře, něco člověku ukradnou nebo mu třeba na jeho chatu spadne strom.
„Přistupujeme k tomu ale individuálně. A to, co jedni považují za katastrofu, jiní říkají nevadí: Vysadím nový strom, střecha byla stará, tak aspoň se to udělá teď,“ vysvětluje.
Na zázraky v medicíně ale Pafko nevěří. „Zázrak je neznalost. Buď platí nějaké zákonitosti, nebo ne,“ zdůrazňuje. A vysvětluje to na známém případu padajícího krajíce chleba. Pokud spadne suchou stranou, může si člověk říci, že se stal zázrak. Ale matematici či fyzici to dokážou spočítat a tedy ví, jak to dopadne – a o žádný zázrak pak vlastně podle Pafka nejde.
Se svými pacienty, které v životě operoval, se pak nevídá. „Ale není nic krásnějšího, když vám někdo po pěti, deseti letech napíše, že dnes je to už deset let, co jste mi zachránil život‘,“ dodal.
