Kárný senát Nejvyššího správního soudu zprostil kárné žaloby tři soudce plzeňského krajského soudu. Jejich rozhodování se sice kárnému senátu nelíbilo, nedokázal však zjistit, kdo pochybil. Žalobu na členy jednoho senátu podal předseda krajského soudu Alexandr Krysl kvůli tomu, jak rozhodovali v případech dvou tragických dopravních nehod. Předseda se domníval, že ve svých verdiktech opakovaně nerespektovali názor vyšší instance.
Simona Kuboušková, která je v současnosti pověřená vedením krajského soudu a v kárném řízení zastoupila Krysla, řekla Nejvyššímu správnímu soudu, že trojice soudců Eduard Wipplinger, Daniela Jeřábková a Libuše Chudíková postupovala v rozporu s principem právní jistoty, zasáhla do práva na spravedlivý proces a prodloužila nedůvodně trestní řízení. Případy dvou dopravních nehod se na krajskou úroveň opakovaně vracely a trestní senát trval na svém, i když mu Nejvyšší soud nařídil opak.
Nejvyšší správní soud připustil, že někteří ze soudců, kteří čelili kárné žalobě, chybovali. Zároveň však každého z nich zprostil. Protože jsou soudní protokoly tajné, není jasné, kdo ze soudců pro sporná rozhodnutí hlasoval. Podle předsedy kárného senátu Karla Šimky je lepší nepotrestat nikoho, než spolu se dvěma vinnými odsoudit jednoho nevinného.
Zároveň Šimka zdůraznil, že rozsudky krajského soudu měly být jiné vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dal jasně najevo, jak má postupovat. „Mohlo se jim to nelíbit, mohli s tím nesouhlasit, ale to je všechno, co s tím mohli dělat,“ prohlásil. Zdůraznil, že justice je hierarchicky organizovaná a že soudce někdy musí akceptovat, že vyšší instance má jiný názor.
Kárné řízení se týkalo rozhodnutí o vině řidičů dvou tragických dopravních nehod. V jednom případě šlo o nehodu plzeňské tramvaje, která se rozjela, když před ní přecházela starší žena – ta střet nepřežila. Ve druhém případě o nehodu sanitky, která projížděla křižovatkou se zapnutými výstražnými světly, ale přesto do ní narazila dodávka a odmrštila ji na projíždějící cyklistku. Ta zahynula.
V obou případech krajský soud uznal řidiče, respektive řidičku tramvaje, vinnými. Podle jeho rozsudků se řidička tramvaje měla přesvědčit, že před vozem opravdu nikdo není a řidič sanitky měl být opatrnější a počítat s tím, že někdo nebude jeho právo přednostní jízdy respektovat. Nejvyšší soud však rozhodl, že řidiči neporušili žádnou svou důležitou povinnost – řidička tramvaje podle něj udělala vše, co udělat mohla, než se rozjela, a řidič houkající sanitky se může spoléhat na to, že mu ostatní vozidla dají přednost. Nakonec Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že zprostil oba řidiče obžaloby.
V obou případech Nejvyšší soud ostře kritizoval plzeňský senát za nerespektování dříve vysloveného názoru nejvyšší instance. V jednom rozhodnutí hovořil přímo o porušení principů právního státu. Z Brna také přišel podnět ke kárné žalobě.
Podle předsedy kárného senátu Nejvyššího správního soudu Karla Šimky je třeba vyřešit několik otázek, pro které není precedent. Kárný senát musí zvážit míru vázanosti nejen výrokem, ale také odůvodněním soudu nižšího stupně. „Dotýkáme se nejhlubšího jádra soudcovské činnosti, tedy rozhodovací činnosti samotné,“ řekl Šimka. Jde také o to, kdo nese zodpovědnost za odůvodnění, zda všichni členové senátu, nebo v prvé řadě předseda.
