Státy po druhé světové válce hledaly způsob, jak po konfliktu udržet mír. Kromě politických a ekonomických rozhodnutí se část zemí zavázala spolupracovat i ve vzdělávání. Kvůli tomu vznikla 16. listopadu 1945 Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu známá pod zkratkou UNESCO. Jejími členy je dnes 193 států. I když se během dekád působení nevyhnula kritice a kontroverzím, nejznámější je díky seznamu světového dědictví. Dva české přírůstky, masopustní obchůzky a sokolnictví, na ně byly připsány před deseti lety.
Organizace byla založena v listopadu 1945, její počátky lze ale hledat už ve 20. letech minulého století. V roce 1921 vznikl předchůdce UNESCO, Mezinárodní výbor pro intelektuální spolupráci, jehož členy byli například Albert Einstein nebo Marie Curie-Skłodowská. Jeho činnost ale přerušila druhá světová válka.
Během největšího konfliktu minulého století se scházely země bojující s nacistickou třetí říší, aby našly způsob, jak obnovit vzdělávání po nastolení míru. Snaha vyvrcholila krátce po skončení konfliktu na konferenci v listopadu 1945, které se zúčastnili zástupci vlád 44 zemí. Celkem 37 z nich pak připojilo svůj podpis pod takzvaný Konstituční akt (někdy se uvádí termín ústava) organizace.
Mír neměl být zajištěn jen ekonomickými a politickými rozhodnutími vlád, ale hlavně uznáním rovnosti kultur, jejich porozumění a solidarity. „Svobodné a neomezené vzdělávání národů světa a svobodná a neomezená výměna nápadů a znalostí jsou nezbytné pro rozvoj lidského blahobytu a pro zachování bezpečnosti a míru,“ stojí v zakládacím dokumentu.
UNESCO tak například reagovalo na rozpad afrických kolonií a v zemích s vysokou mírou negramotnosti podporuje vzdělávání dětí. Zapojuje se také do boje za životní prostředí a rovnosti mezi pohlavími, organizace se zasadila i o vznik varovného systému proti tsunami nebo výzkumného zařízení SESAME s urychlovačem částic v Jordánsku.
Kvůli politizaci čelí UNESCO kritice
Za dobu jejího působení se ale organizaci nevyhnuly kontroverze. V 80. letech na ni mířila kritika pro přebujelou administrativu nebo plýtvání penězi. V posledních letech se mluví i o politizaci UNESCO, jejímž příkladem má být přijetí Palestiny, s čímž nesouhlasily Spojené státy a Izrael. Proti hlasovala i Česká republika.
Organizace, jež vznikla i v reakci na antisemitismus druhé světové války, nedokázala vztahy s židovským státem urovnat. UNESCO naopak prostřednictvím rezolucí odsoudilo každé uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele a jedno z jeho nejposvátnějších míst, Chrámovou horu, přiřklo jen muslimům. V reakci na to z organizace před dvěma lety právě Izrael a Spojené státy vystoupily a v UNESCO působí jen jako pozorovatelské státy.
Organizace proslula seznamem památek
Nejznámější je UNESCO díky seznamu světového dědictví, který zahrnuje unikátní přírodní a kulturní památky po celém světě. Vznikl po kampani na záchranu Núbijských chrámů v Egyptě, kterým hrozilo, že je po vybudování Asuánské přehrady zaplaví voda ze vzniklého jezera.
Mezi prvními se na seznamu objevil například národní park v Yellowstonu, ostrovy Galapág nebo historické centrum polského Krakova. Pamětihodnosti z Česka se na seznamu objevily poprvé v roce 1992, uznání se dostalo historickým centrům Prahy, Českého Krumlova a Telče.
Před desetiletím se na seznam UNESCO dostalo sokolnictví a masopust na Hlinecku
UNESCO ale mapuje i takzvané nehmotné kulturní dědictví, tedy tradice, zvyky a dovednosti, které si lidé předávají po generace. Z těch českých nechybí lidový tanec Verbuňk a Jízda králů ze Slovácka, loutkářství a modrotisk. Před deseti lety seznam rozšířila i tradice sokolnictví a masopustních obchůzek na Hlinecku.
Masopust, maškary nebo ostatky jsou zvykem pojícím se ke končící zimě a oslavám začátku nového roku. Muži převlečení do pestrobarevných masek obcházejí vesnici dům od domu. U každého se zastaví a na melodii neodmyslitelné dechovky obřadně zatančí, zatímco domácí hostí průvod zpravidla koblihami a pálenkou.
Ne vždy byla ale tradice podporována. „Už od středověku můžeme sledovat nejrůznější zákazy, které tento obyčej provázely, zejména zákazy ze strany církví. V období socialismu se mnohé tyto zákazy právě ze strany institucí týkaly i masopustních obchůzek, kdy se lidé věnovali nevázanému veselí,“ popsala etnografka Ilona Vojancová.
Průvod se skládá z řady maškar, které se obvykle v rodinách dědí z otce na syna. Výroba masek může začínat už na podzim, nejnáročnější je „maškara slaměného“ splétaná z dlouhých stébel ručně sekaného obilí. Některé masky se dočkaly i drobných inovací, na čepice kominíků například přibyly obrázky spoře oděných žen.
Jinak se ale podoba masopustních kostýmů na Hlinecku nezměnila nejméně od první poloviny 19. století, z níž pocházejí nejstarší popisy obyčeje. Oslavy masopustu se však táhnou nejspíš už od pohanských dob, kdy se místo masopustu oslavoval slunovrat. „Můžeme v nich spatřovat kult země, plodnosti,“ dodala Vojancová.
Tradice sokolnictví nepřipadá jen Česku
Zatímco masopustní obchůzky na seznamu UNESCO označují jen malou oblast, kde je zvyk stále udržován v původní podobě, o tradici sokolnictví se Česko dělí s další desítkou zemí od Francie přes Sýrii po Jižní Koreu nebo Mongolsko.
Sokolnictví patří k vůbec nejstarším památkám na seznamu UNESCO, umění lovu s dravými ptáky je staré přes čtyři tisíce let. „Sokol a jeho kořist se vyvíjeli společně po miliony let jejich vzájemné spoluexistence. Sokol je přizpůsoben k lovu kořisti a kořist vyvinula mnoho způsobů, jak mu uniknout. To vede k fascinujícímu pohledu do způsobu, jakým příroda funguje,“ stojí v nominačním dokumentu pro UNESCO.
Dravce využívali panovníci jako cenné platidlo a stali se i symbolem řady národů. V českých zemích je zvyk starý téměř 1500 let.
Dnes se draví ptáci využívají například na letištích jako biologická ochrana, jejímž úkolem je umožnit letadlům bezpečný odlet i přílet. Stejně tak mnoho měst, budov, areálů a center využívá biologické ochrany sokolníků, kteří chrání historické památky, hygienické podmínky farem, heliporty nemocnic nebo úrodu vinic a sadů.
