Do konce druhé světové války zbývalo zhruba čtrnáct dní, vesnice na Moravě ale největší tragédie teprve čekaly. Stovky nacistů se vydaly na trestnou výpravu do kopců na Olomoucku a v okolí Vizovic a místním lidem se krutě pomstili za podporu a útoky partyzánů. Během pár dnů vypálili několik obcí a zmasakrovali desítky lidí včetně žen a dětí.
18. DUBNA 1945 ZÁKŘOV, 19 MRTVÝCH
Do malé osady na Olomoucku dorazil 18. dubna 1945 prapor ruských kozáků, který bojoval na straně wehrmachtu. Vojáci tvrdili, že hledají partyzány. (Skupina partyzánů s názvem Juraj v okolí skutečně operovala, po příchodu kozáků, kteří měli partyzány vyhledávat, ale odešla na Prostějovsko.) Kozáci ve večerních hodinách obec obklíčili, řadu domů vyrabovali a několik stavení zapálili. „Bylo to strašné, to si nikdo nedovede představit,“ popisuje pamětnice Zdenka Calábková, které nacisté zabili při masakru otce.
V Zákřově vraždili ruští kozáci ve službách wehrmachtu
Kozáci v německých službách nakonec zatkli třiadvacet mužů a odvezli je do nedalekého Velkého Újezdu, kde sídlilo gestapo. Po výsleších část mužů propustili. Devatenáct jich ale dál mučili a o dva dny později zavezli do lesa k samotě Kyjanice, kde je zabili střelou do týla. Všechny potom zavřeli do dřevěné boudy, kterou polili dehtem a benzínem a zapálili. Pozdější ohledání ukázalo, že všichni muži měli polámané stehenní kosti a někteří z nich po výstřelu ještě žili a uhořeli tak zaživa.
Mezi zavražděnými muži byl i otec Zdeňky Calábkové, které tehdy bylo sedm let. Horní část Zákřova byla podle ní po tragédii prakticky bez mužů: „Tady byla vesnice vdov.“ O otce a bratra přišla i Svatava Kubíková (1931-2015). Stejně jako jiné pamětnice mluvila o tom, že kozáci u sebe tehdy měli seznam, kde bylo 19 jmen mužů z osady. Při útoku na Zákřov ho ale jeden z kozáků ztratil. Muže proto nakonec brali tak, aby jim seděl počet. Pamětnice se shodují, že udání musel poslat někdo, kdo poměry v obci dobře znal: „Jeden četník z Tršic potom říkal, že jim přišlo první, druhé a třetí udání a potom už museli něco dělat. Takže opravdu to někdo udal, ale kdo to udání dal, to doposud nikdo neví.“
Olga Glierová, které v době masakru bylo třináct let, zase vzpomíná na to, jak kozáci vytvářeli falešné důkazy o přítomnosti partyzánů, aby mohli ospravedlnit své činy: „Když chodili po dědině, tak třeba u Glierů udělali takový podfuk. Dali tam hrst patron do koryta koňovi v maštali a řekli, že tam je partyzán, že tam jsou náboje.“ K místu tragédie v lese u Kyjanice se až do osvobození nesměl nikdo přiblížit. Co se u lesní boudy odehrálo tak vyšlo najevo až po příchodu sovětských vojsk.
Vzpomínky Zdeňky Calábkové, Svatavy Kubíkové i Olgy Glierové zaznamenal web Paměť národa.
19. DUBNA 1945 PLOŠTINA, 24 MRTVÝCH
Prologem k vraždění v Ploštině bylo postřílení pětičlenné rodiny mlynáře Juříčka 3. dubna 1945 v Leskovci mezi Vsetínem a Valašskou Polankou. Rodina poskytovala tajné útočiště raněným partyzánům, z nichž dva také při přestřelce s nacisty zahynuli. 16. dubna pak zabili nacisté tři lidi v opuštěných pasekách nedaleko silnice z Loučky do Vizovic. Do osady Ploština vtrhlo německé komando 19. dubna. Tamní obyvatelstvo potrestalo za napomáhání partyzánům. O život tenkrát přišlo dvacet čtyři lidí. Chalupy a jiná stavení lehly popelem. V jednom z nich nacisté zaživa upálili deset Čechů.
Pasekářské osady, roztroušené po Vizovických vrších, se na přelomu let 1944 a 1945 staly útočištěm pro členy partyzánské brigády Jana Žižky, která přešla na Moravu ze Slovenska. Lidé partyzánům poskytovali jídlo, ošetření, přístřeší a někteří jim pomáhali i při akcích. Pamětice Božena Húšťová, které tehdy bylo 16 let, na webu Paměť národa vzpomíná, že na Ploštině bylo kolem šedesáti partyzánů, osudného 19. dubna ale asi polovina z nich odešla na akci u Lidečka. Jednotky SS do osady přivedli konfidenti gestapa, kterým se mezi partyzány podařilo vloudit. V získávání informací pomohli i slovenští příslušníci fašistické Hlinkovy gardy začlenění do jednotek SS Jagdverbande, kteří se vydávali za uprchlé vojáky.
„Po obědě k nám přiběhla spojka, že jde na Ploštinu veliká masa vojáků. Tak jsme honem začali po partyzánech uklízet. Maso jsme balili do pytlů. Jedni chlapi kopali jámu. Druhý na to vozili hnůj, aby nebylo poznat, že je to čerstvě nakopané. Bohužel, psi všechno vyčuchali… Nevěděli jsme, že to je zrada. Mysleli jsme si, že když nic nenajdou, že zas odejdou, jako už několikrát předtím,“ vzpomínala Húšťová. Její otec totiž den před příchodem komanda zabil krávu, aby partyzány nasytil. 19. dubna ale na Ploštině nebyl. Odjel se svou druhou dcerou do Vizovic k lékaři, což mu zřejmě zachránilo život.
Pamětice: Tatínkova bratra jsem ve spáleništi poznala podle kožených bot
Vojáci osadu vyrabovali, domy postupně zapálili a obyvatele pasek odvlekli na Ploštinu. V lese zadrželi i mladého Františka Rašku, bratra paní Húšťové. Muže, které konfidenti gestapa František Machů a Oldřich Baťa označili za pomahače partyzánů, vojáci svázali. Poté, co v jednom z domů vybuchla skrýš zbraní, je nahnali dovnitř, kde zaživa uhořeli. Z 24 obětí bylo pět obyvatel z Tichova, dva z Pozděchova a jeden z Lačnova. Ostatní žili na Ploštině nebo na Ryliskách. Húšťové se podařilo skrýt v lese. Ve spáleništi později identifikovala i bratra Františka. „Věděla jsem, v čem byl oblečený, a jak byli svázaní řetězem, tak v podpaždí se zachoval kus jeho košile. Jinak nebylo poznat vůbec nic. Někteří se poznali podle zlatých zubů, tatínkova bratra jsem poznala podle kožených bot. Ještě rok jsem cítila spáleninu“
Mnoho badatelů, spisovatelů a novinářů se později snažilo odpovědět na otázku, zda partyzáni měli osady bránit. Húšťová tvrdí, že by jakýkoliv zásah neměl smysl. Partyzáni by podle ní čelili mnohonásobné přesile a pasekářů by zemřelo mnohem víc: „To bylo štěstí, že odešli. Baťa později u výslechu řekl, že kdyby tam bývali našli partyzány, že by vypálili i Vysoké Pole a Drnovice. Němců bylo čtyři sta a partyzánů kolem třiceti. Tak co by bývali dělali? To by bylo jak Lidice.“ Partyzáni podle pamětníku skutečně chtěli v prvním okamžiku bojovat, ale když se doneslo, kolik vojska na Ploštinu jde, pasekáři je prý sami uprosili, ať odejdou.
Osud lidí z Ploštiny a okolí vstoupil do veřejného povědomí i díky knize spisovatele Ladislava Mňačka: Smrt si říká Engelchen. Mňačko se jako mladý chlapec přidal k partyzánům, 19. dubna se ale nacházel s jinou skupinou mimo Ploštinu. Celý život měl pak výčitky svědomí, že lidé z osady trpěli a zemřeli, zatímco partyzáni se dožili konce války a sklízejí slávu. Kniha se dočkala i filmového zpracování. O ploštinské tragédii pojednává také kniha Smrt na prahu života (Den kdy udeřilo zlo – druhé doplněné vydání) od Romana Cílka nebo kniha Smrt si říká Tutter od novináře Luďka Navary.
23. DUBNA 1945 PRLOV, 23 MRTVÝCH
Ploština nebyla jediným místem v okolí Vizovic, kde na sklonku války umírali lidé. Vypálený byl také Prlov. Obec obklíčili příslušníci nacistické jednotky Josef, ZbV komanda 31 z Vizovic (komando ke zvláštnímu určení Zür besonderen Vervendung), půl roty wehrmachtu a oddíl polních četníků Maďarské královské armády. Jejich řádění tehdy nepřežilo 22 občanů Prlova a jeden občan blízké obce Bratřejov, z toho 6 žen. Prlovští se na konci války stejně jako lidé z Plošiny setkávali s partyzány a podporovali je jídlem a oblečením. 27 prlovských občanů se dokonce k partyzánům přidalo a celá obec o činnosti oddílu v obci věděla.
Němcům se ale podařilo lstí zadržet jednadvacetiletého partyzána Aloise Oškeru, kterého mučením donutili ke spolupráci. Přidalo se i svědectví maďarských vojáků, kterým se podařilo utéct z partyzánského zajetí a informace od slovenských zvědů. Zásah nakonec přišel 23. dubna. 600 vojáků a příslušníků gestapa ze Vsetína i Zlína tehdy obklíčilo Prlov a nahnali jeho obyvatele do hostince, kde je krutě vyslýchali. Přítomný byl i Oškera a maďarští a slovenští vojáci, kteří jednotlivé obyvatele vesnice usvědčovali ze spolupráce s partyzány.
„Mého dědečka probudilo řinčení skla a štěkot psů a samozřejmě 'raus, raus'. Vyhnali je, jiní museli třeba ležet v místech před obecním úřadem v blátě a tam se stávaly takové excesy, že si Němci třeba všimli, že mají zlaté zuby, tak jim zuby vykopali a bavili se tím, že už je nebudou potřebovat,“ vzpomínal v pořadu Reportéři ČT Daniel Gargulák z Muzea prlovské tragédie.
Daniel Grulák: „Přišli k jednotlivým domům, kde Němci řekli jména, ostatní se na to museli dívat. A střelbou byli donuceni vejít do už hořících stavení. Takže ti, kteří se snažili pudem sebezáchovy vylézt ven, byli střelbou třeba do paží donuceni se vrátit dovnitř. Ale většinou je nestříleli tak, aby je zabili, ale aby tam uhořeli.“
Více informací včetně rozsáhlé fotogalerie najdete také na facebookovém profilu Prlov 1945 a rovněž na webu, který se prlovské tragédii věnuje.
Osm usedlostí nacisté vypálili. 15 lidí zemřelo za spolupráci s partyzánským hnutím. V důsledku celé akce ale přišlo o život 23 osob. Tři prlovští občané, kteří byli aktivními partyzány, byli ve stejný den oběšeni poblíž Bratřejova. Jeden muž, který toho dne unikl z hořícího domu, byl později vypátrán gestapem a spolu z dalšími dvěma lidmi z Prlova byli nejdříve mučeni a potom popraveni. Jeden muž zemřel už 19. dubna při akci v Ploštině.
Řádění nacistů tehdy zažila i Božena Kršáková (1936-2013), roz. Vařáková. Její vzpomínky zaznamenal web Paměť národa. Rodiče Kršákové od roku 1944 schovávali na nedalekých Vařákových pasekách partyzány. 23. dubna 1945 se stala svědkem vypalování a vraždění ve vesnici Prlov a jen o několik dní později i ve Vařákových pasekách, kde Němci popravili čtyři obyvatele včetně jejího bratra.
Vzpomínky na události v Prlově má ale jen z vyprávění sousedů, kteří u masakru byli: „Měli tam teho Oškerového. Přivedli ho do Prlova a musel ukazovat, koho zná, u koho byl. A jak ukazál, tak už ich brali bokem a všecky naházali do ohňa. Němci mu říkali, že jestli řekne, u koho bývali partyzáni, že ho pustija dom. A že jestli neřekne, že mu oběsíja rodiče aj bratry. A on, ogar, sa zlekal a ukazoval… Jedna tady byla teprve přivdaná, malé děťátko, osm měsíců nebo tak. Tož aj tu upálili a děťátko hodili babičce.“ Mladému Oškerovi ale podle Kršákové nebyla pomoc Němcům nic platná. V noci na 2. května ho i s celou rodinou zastřelili.
Poslední nacistickou trestnou akcí v předvečer osvobození Valašska bylo vypálení osady Vařákovy paseky v noci na 3. května 1945. Zabiti byli tehdy čtyři lidé, vypáleno osm chalup z deseti. Více o této události a dalších moravských obcích, které postihla podobná tragédie v průběhu května 1945, přineseme na webu ČT24 3. května.
Velitelé nacistické jednotky Josef nebyli za masakr nikdy potrestaní
Akci v Ploštině a v Prlově provedla zvláštní jednotka SS Einheit Josef složená převážně ze slovenských fašistů a sudetských Němců. Veleli jí dva čeští Němci - Walter Pawlofski a Kurt Werner Tutter. Ani jeden z nich nebyl za valašské masakry potrestán.
Pawlofski pokojně dožil v Mnichově. Tutter po válce utajil své působení v jednotce Josef, v roce 1948 byl v Bratislavě odsouzen za kolaboraci na šest let. V roce 1954 ho pak získala pro spolupráci StB a vyslala ho jako agenta pod krycím jménem Konrad II. zpět do západního Německa. V roce 1962 sice vyšla Tutterova minulost najevo, o čtyři roky později byl i obviněn, ale trestní stíhání bylo záhy přerušeno. Zemřel v roce 1983 v bavorském Kötztingu jako vážený občan.
