Tomáš Garrigue Masaryk

„Nejdřív Pánbů, pak hned Masaryk“. Zatracovaný i idealizovaný TGM se narodil před 170 lety

Postavil se do čela odboje proti monarchii, o vzniku samostatného Československa vyjednával v Evropě i Spojených státech. Za jeho úspěchy stála i podpora manželky Charlotte a dcery Alice. Rebel i „tatíček“ Tomáš Garrigue Masaryk se narodil před 170 lety.   

 

„A ti všichni ho milují asi tak, jak krásně to řekla stařenka ze šumavské vísky: ,Nejdřív je Pánbů a pak tatíček Masaryk. O ostatní se nestarám,′“ poznamenala v roce 1934 spisovatelka a tanečnice Lída Merlínová, vlastním jménem Ludmila Pecháčková. 

Podle historika Pavla Kosatíka vzniklo oslovení „tatíček“ náhodou: Masaryka tak při příjezdu do Prahy pozdravil za moravský venkov valašský rolník. „A připojil paralelu o třech králích putujících k Jezulátku: ,My dnes o Vánocích jdeme k tobě, abychom v tobě uvítali našeho osvoboditele,′“ tvrdí Kosatík. Masaryka jako tatíčka od té doby podle historika titulovali i několikrát denně.

Cesta Tomáše Maszárika ze slováckých Hustopečí až po ikonického TGM na národním piedestalu přitom nebyla přímočará.

Příjezd Tomáše Garrigua Masaryka do Československa v roce 1918
Zdroj: ČTK

Z Masaříka Masarykem

Zakladatel Československa se narodil 7. března 1850 do poměrů vesnické chudiny. Otec Josef Maszárik byl panský kočí a Slovák, jeho žena Terezie byla kuchařka. Právě s matkou měl budoucí prezident blízký vztah a opakovaně ji navštěvoval s vlastní rodinou až do její smrti. 

Ve čtrnácti letech odešel Tomáš Maszárik do Vídně, kde se měl vyučit zámečníkem, ale nechal toho a vrátil se domů, aby se vyučil kovářem. Tam si ho ale všiml jeho bývalý kantor a nabídl mu místo učitelského pomocníka, odkud se Maszárik dostal na německé gymnázium v Brně. Tam se seznámil s filozofií, které pak zasvětil velkou část svého profesního života.

V období brněnských studií se také Tomáš Maszárik přejmenoval: z maďarského zápisu slovenského jména Masárik se stal zvučnější Masaryk. Podle historika Radovana Lovčího mu totiž vadilo, že ho do matriky zapsal úředník počeštěle – jako Masaříka.

Za vším hledej Charlottu

Na brněnském gymnáziu ale Masaryk dlouho nevydržel, odmítal totiž mimo jiné chodit ke zpovědi. Po sporech s profesory i školním katechetou přešel na Akademické gymnázium do Vídně, kde úspěšně odmaturoval a vystudoval Vídeňskou univerzitu. Přestože se podle svých vzpomínek od čtrnácti let živil sám nebo s pomocí sponzorů, rodiče ho nemohli podporovat. 

Z Vídně se s doktorským titulem Masaryk přesunul do Lipska, aby se tam připravil na docentskou habilitaci. Právě tam se poznal s ženou, která ho výrazně ovlivnila: Charlottou Garriguovou. Brooklynská Američanka pocházela podle Lovčího po matce z rodiny prvních amerických osadníků, z otcovy strany se její původ prý odvozoval až k francouzskému králi Hugovi Kapetovi z 10. století.

Charlotte Garrigue Masaryková
Zdroj: ČTK
Autor: Jaroslav Hejzlar

Charlotte mladému filozofovi imponovala vzděláním, na kterém její pokroková rodina lpěla, i rozhledem. Pro Masaryka byla zásadní životní společnicí, bez jejíž podpory by například v době hilsneriády opustil Prahu. Její názory mimo jiné na ženskou rovnoprávnost budoucího prezidenta ovlivnily natolik, že už od devadesátých let 19. století prosazoval volební právo pro ženy, ačkoliv tehdy volit nechodili ještě ani všichni muži. Masaryk svou ženu respektoval natolik, že si ke svému jménu přidal její rodné příjmení. 

„Já jsem se od ní naučil mnohem víc než ona ode mne. Dával jsem jí vědění, ale ona mne formovala,“ napsal později. Jako první Čech tak Masaryk formuloval v časopise Ženská revue heslo: „Žena budiž muži na roveň postavena hospodářsky, právně, politicky i kulturně.“ V roce 1918 jej zopakoval ve Washingtonské deklaraci a jeho spolupracovníci ho vepsali i do textu první československé ústavy.

„V této věci jsem kolportérem myšlenek své ženy.“

Tomáš Garrigue Masaryk

o právech žen

Charlotte se navíc hlásila k americkému unitářství, křesťanské víře, která nevnímá Písmo neomylně, ale jako duchovní pramen, jemuž předřazuje vlastní svědomí. Odmítají také dogma o svaté Trojici jako nerozumné a obecně jsou politicky aktivní. V Rakousku se pak Masaryk – vychovaný k tradičnímu lidovému katolictví, s nímž od mládí bojoval – stal členem tamní reformované církve, tedy evangelíkem. Později, jako prezident, tíhl k Českobratrské církvi evangelické.

„Snil o náboženství, v němž všechno včetně Boha bude podrobeno kritice, jako se to děje ve vědě. Tímto způsobem se ze starého náboženství vždycky bude rodit nové, odpovídající složitějším potřebám věřících lidí nové doby,“ vysvětlil jeho pojetí víry Pavel Kosatík.

„Náboženství je to, čemu říkám vnitřní život, ale ne věda a filozofie.“

Tomáš Garrigue Masaryk

v roce 1896

S Charlottou se vzali v New Yorku 15. března 1878. Žili společně ve Vídni, kde se jim krátce poté narodily dvě děti – Alice a Herbert. Masarykův plat soukromého docenta ale nedokázal rodinu dostatečně uživit a vypomáhali jim přátelé.

Masaryk proto přivítal, když mu nabídli místo profesora na pražské univerzitě, jejíž česká část se chtěla emancipovat na dominantně německé větvi. V roce 1882 se proto mladá rodina přesunula do Prahy, ačkoliv Masarykova čeština nebyla zdaleka na vysoké úrovni a s Charlotte a dětmi do té doby komunikoval pouze anglicky a německy; česky se ovšem všichni brzy plynně naučili. V Praze se manželům narodily další tři děti: Jan, Olga a Eleanor, která ale záhy zemřela.

Abstinent a sportovec

Masaryk dbal celý svůj život nejen o svůj rozhled (v závěru života si oblíbil rozvíjející se kinematografii), ale také o svou fyzickou kondici: v Praze chodil cvičit do malostranské sokolovny a cviky vykonával i jako prezident. Rád jezdil na koni, účastnil se honů – jednou skolil medvěda – a také rybařil.

Tomáš Garrigue Masaryk byl aktivním členem tělovýchovné organizace Sokol. Na fotografii je mezi členy Sokola Malostranského. Datum vytvoření fotografie není známé

Zdroj: ČTK

S dětmi a manželkou navštěvoval Masaryk svoje rodiče na jihu Moravy, po matčině smrti se rodina rekreovala na Slovensku v obci Bystrička u Martina. Ve třicátých letech si tam rodina nechala zbudovat vlastní dům, Bystrička se ale zapsala podle odborníků do historie mnohem hlouběji: právě tam se Masaryk potkával se slovenskými intelektuály a zrodila se tam myšlenka čechoslováctví.

Masaryk byl také abstinent a neúspěšně prosazoval, aby se podmínka abstinentství dostala i do protokolu prezidenta. V témže hnutí se angažovala i jeho nejstarší dcera Alice, naopak nejmladší syn Jan, když pil, obracel prý otcův portrét ke zdi, „aby se tata na to nemusel dívat“.

Masaryk proti rukopisům

Do povědomí se Tomáš G. Masaryk zapsal už pár let po svém příjezdu do Prahy: v časopise Athenaeum vydal článek bohemisty Jana Gebauera, v němž autor volal po důsledných analýzách rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Ve sporu o zfalšované spisy, které měly v národnostně vypjatém století ukázat, že česká kultura je starší než německá, Masaryk tvrdil, že národní hrdost „nesmí spočívat na lži“. 

Za svůj postoj Masaryk pykal: přišel o zakázky na vydávání knih či encyklopedie, nemohl cvičit v Sokole, byl vyřazen z různých spolků, lidé mu chodili křičet pod okna, vyhrožovali, pomlouvali ho v tisku, na univerzitě mu oddalovali udělení řádné profesury a rodina se musela odstěhovat z vily, kterou vlastnil jiný pražský profesor a podporovatel pravosti rukopisů.

O dekádu později se Masaryk, už jako poslanec ve Vídni, zasadil o obnovení procesu s židem Leopoldem Hilsnerem, kterému dávali za vinu rituální vraždu Anežky Hrůzové. Masaryk, který celý život bojoval s předsudky svého okolí, dosáhl toho, že Hilsner byl sice uznán viným z vraždy, ale už ne rituální, a místo trestu smrti dostal doživotí a ve vězení nakonec strávil osmnáct let.

„Zatímco účast ve sporu o Rukopisy byla aspoň zpočátku podmíněna odbornou způsobilostí, antisemitská fantazie se ukázala přitažlivá pro většinu Čechů bez ohledu na jejich postavení, vzdělání či náboženské vyznání,“ shrnul historik Kosatík. O Masarykovi se tvrdilo, že Hilsnera hájí ze zištných důvodů: podle historika Lovčího dokonce do Prahy přijel Josef Masárik a dožadoval se podílu z této bohaté odměny. Domů ale odjel zklamaný.

Poté, co kauza odšuměla, zůstal Masaryk se svou rodinou osamělý, postupně si ale vybudoval respekt mezi pražskými intelektuály, venkov ho ale podle Kosatíka až do války považoval za kverulanta. 

Nekorunovaná hlava odboje

Válka zastihla Masaryka jako poslance říšské rady za české realisty. Už krátce po prvních bojích se budoucí prezident účastnil tajných schůzek předních českých politiků, kde zdůrazňoval, že místo Čechů je po boku Ruska, Francie a Velké Británie. Prosazoval rozbití monarchie, jenže tím se dopouštěl vlastizrady na Rakousku-Uhersku. Za to mu hrozil trest smrti.

Rodina Masarykových se proto rozdělila. Jan Masaryk strávil válku v armádě, Olga v emigraci, Tomáš v zahraničním odboji přípravou vzniku samostatného Československa. Alice, Charlotte a Herbert zůstali v Čechách. 

Tomáše G. Masaryka v zahraničí předcházela pověst neohroženého bojovníka proti autoritářství a antisemitismu. Dveře se mu otevíraly nejen v krajanských spolcích, ale také v židovských společnostech nebo redakcích vlivných časopisů. Díky tomu, ale také pro svou předvídavost a promyšlenou diplomacii se brzy vypracoval na nekorunovanou hlavu českého odboje.

V Rusku dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i tamních krajanů. V roce 1917 se přes Sibiř a Japonsko přesunul do Spojených států, aby tam přesvědčil prezidenta Woodrowa Wilsona o možné transformaci rakouské monarchie do svazku svobodných národních států. Zakládající listinou nové republiky se pak stala Washingtonská deklarace. 

Jeho rodina v Praze mezitím zažívala krušné časy. Herbert Masaryk zemřel v roce 1915 na tyfus a rodině trvalo, než našla faráře, který by se odvážil syna vlastizrádce vyprovodit na poslední cestu. Herbert za sebou nechal těhotnou manželku, jednu dceru a dva vyženěné syny; Herbertova žena Bohumila byla totiž vdovou po malíři Antonínu Slavíčkovi. Charlotte a Alice se snažily vdovu podporovat, samy ale byly odkázány na pomoc přátel a Alicin příjem učitelky.

Alice navíc strávila v souvislosti s otcovou odbojovou činností několik měsíců ve vězení a propuštěna byla až na nátlak ze zahraničí. Charlotte churavěla a nedostatek potravin její zdravotní problémy ještě prohloubil. Zatímco z jejího manžela se stal zakladatel státu, ona se z válečného nedostatku už nevzpamatovala a v roce 1923 zemřela.

T. G. Masaryk s manželkou Charlottou Garrigue Masarykovou
Zdroj: ČTK

Tatíčkem z Lán 

„Válka stvořila nového Masaryka. Z nezávislého myslitele se stal politik,“ myslí si historik Kosatík.

Po válce a triumfálním návratu do vlasti byl Masaryk zvolen československým prezidentem celkem čtyřikrát. Stal se institucí, chodícím pomníkem československého státu. Získal oficiální označení „Prezident osvoboditel“ a k jeho osmdesátým narozeninám v březnu 1930 se národní shromáždění usneslo na zákoně „Masaryk se zasloužil o stát“ (lex Masaryk).

O idealizaci Masaryka se zasadila i jeho dcera Alice, která se po smrti matky ujala role první dámy a mimo jiné dohlížela na to, aby se její otec příliš nesbližoval s jinými ženami. 

Když se Masaryk coby prezident přestěhoval na Pražský hrad, nelíbilo se mu tam: opakovaně si stěžoval na nedostatek soukromí a horko a žádal, aby si mohl postavit v Jelením příkopu vilu. Místo toho mu stát v roce 1921 zakoupil zámek v Lánech, který Masarykovi učaroval zahradou a oborou. Tam se cítil Masaryk doma a po odchodu z úřadu mu bylo uděleno doživotní právo pobývat na zámku.

Rodina T. G. Masaryka v den abdikace 14. prosince 1935 v Praze. Zleva syn Jan Masaryk, vnučka Anna, Tomáš Garrigue Masaryk a dcery Alice a Olga Masarykovy
Zdroj: ČTK

To už se psala třicátá léta a Masarykův zdravotní stav se horšil. Na jaře 1934 prodělal silný mrtvičný záchvat a následkem toho ochrnul na jedné straně těla. Nedokázal manipulovat s pravou rukou, nemohl samostatně číst a psát, navíc se mu zhoršila paměť. V prosinci 1935 proto abdikoval a nahradil ho Edvard Beneš, jeho žák už z dob přednášek na univerzitě. O dva roky později se Masarykův zdravotní stav znovu zhoršil. Zemřel 14. září 1937