Prezident Miloš Zeman se nyní pohybuje v rovině mimoústavní i protiústavní a nemá odmítat jmenování Michala Šmardy, domnívá se ústavní právník, vedoucí katedry politologie a sociologie na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Jan Kysela. Jmenování ministrem by podle něj mohl prezident zastavit jen v případě bezpečnostní hrozby nebo třeba negramotnosti kandidáta. Pokud se podle Kysely nyní vláda s postojem prezidenta smíří, těžko se budou podobné kroky vyčítat příští hlavě státu.
Jak je to s ústavní konformností současného kroku hlavy státu?
Mně ústavně konformní nepřipadá, v nejlepším případě mi připadá jako ústavně mimoběžný a ještě více protiústavní. Pokud mluvím o mimoběžnosti, tak je to dáno tím, že prezident republiky patrně zamýšlí komunikovat s předsedou koaliční strany, a nikoliv s předsedou vlády. To je ta mimoběžnost.
Protiústavnost by podle mého názoru mohla být shledávána v tom, že přestože předseda vlády už na konci května navrhl prezidentovi kandidáta na post ministra kultury, tak prezident o tomto návrhu dva a půl měsíce nerozhodl. Dnes avizoval, že o něm zřejmě kladně rozhodnout nehodlá. A vyžádal si patrně nějaká politická jednání v tom mimoběžném duchu.
Takže je to jednání mimořádně ústavně sporné kombinující tyto dva prvky ústavní mimoběžnosti a protiústavnosti.
Jaké jsou možnosti parlamentní demokracie se takovému jednání bránit? A tím i možnosti aktérů?
Buď se s tím mohou smířit, což je něco, co dlouhodobě dělá předseda vlády. To znamená, že v takovém případě by kandidátem pro politické strany ve členství ve vládě byl takový kandidát, který nebude prezidentu republiky vadit. Buď bude takový, že ho koaliční strana navrhne proto, že uhodne, že nebude prezidentu republiky vadit. Anebo si ho prezident sám neformálně vybere. Takového kandidáta si koaliční strana osvojí a předseda vlády ho navrhe.
Je evidentní, že v takovém případě to bude vláda prezidentova, nikoliv vláda koaličních stran, respektive předsedy vlády. Ale je to ústavně možné, pokud se tomu prezidentovu jednání nebudou bránit, tak takhle dopadneme, abych tak řekl.
Pokud jde o to, jak se tomu bránit, tak je samozřejmě možné kombinovat různé způsoby politického tlaku, práce s veřejností, mobilizace parlamentních politických stran do nějakého tlaku prezident versus parlament. Ale to se u nás vzhledem k tomu, jak je poskládána sněmovna, daří obtížně.
Proto se mi zdá, že pak jsou k dispozici už jenom kroky právní, a to je ta kompetenční žaloba, kterou má v rukou premiér, a o té už jsme mluvili opakovaně v souvislosti s odvoláváním ministrů. Nicméně je na místě i ve vztahu ke jmenování ministrů, pokud by byl spor o to, jaká role předsedy vlády a prezidenta v tom procesu je.
A vzhledem k tomu, jak prezident s ústavou dlouhodobě nakládá, tak je evidentně na místě ústavní žaloba, což je koneckonců věc, ke které už dospěl Senát a svoji první verzi ústavní žaloby proti prezidentovi už schválil a přeposlal ji Poslanecké sněmovně.
Co říkáte na argument mluvčího prezidenta republiky, že prezident není v této situaci pasivní hráč?
Jde o to, co si pod tím představit. Podle mě to není tak, že kohokoliv, koho předseda vlády prezidentovi navrhne, prezident nutně musí jmenovat členem vlády. Ale jde o to, jakým způsobem ta jeho diskrece je koncipována. Jestli se mi kdokoliv z jakéhokoliv důvodu nelíbí, tak toho členem vlády nejmenuji a je to ústavně souladné, to je patrně pozice prezidenta republiky, kterou dlouhodobě zkouší – svého času u pana (někdejšího kandidáta na ministra průmyslu a obchodu Tomáše) Prouzy, potom o něco intenzivněji u pana (někdejšího kandidáta na ministra zahraničí Miroslava) Pocheho a teď intenzivně u pana Šmardy.
Anebo jestli máme pocit, že to uvážení prezidenta republiky je jakýmsi způsobem utlumeno, moderováno, omezeno, vzhledem k tomu, jak systematicky vykládáme ústavu, z níž podle mého soudu víme, že pánem vlády je spíše předseda vlády než prezident republiky.
Podle mého soudu ta diskrece spočívá v tom, že by prezident republiky měl odepřít jmenování tehdy, existuje-li nějaká právní překážka, a tou překážkou byl v minulosti třeba lustrační zákon nebo to může být zákon o střetu zájmů.
Druhá taková typická situace je bezpečností riziko. Pokud by měl prezident republiky informace tajných služeb o tom, že ten kandidát je bezpečnostním rizikem, protože je agentem nějaké nepřátelské moci, tak potom asi není racionální jmenovat ho ministrem.
A třetí situace, která je tedy bizarní, je nějaká naprosto zjevná nezpůsobilost, protože ten člověk je negramotný nebo je o něm obecně známo, že je pedofil nebo má nějaký deficit tohoto typu, který ho očividně činí nezpůsobilým, a předseda vlády ho z nějakého důvodu přesto navrhne.
To jsou tři typové situace, kdy může prezident jmenování odepřít, ale podle mého názoru ve všech ostatních případech má být prezident vázán návrhem předsedy vlády právě proto, že je to vláda předsedy vlády a jako taková odpovídá Poslanecké sněmovně, a ne prezidentovi republiky.
Do jaké míry je v tomto ohledu legitimní argument odbornosti?
Argument odbornosti je legitimní určitě, ale je legitimní směrem k politické straně, která toho kandidáta nominuje, a ve vztahu k předsedovi vlády, který ho chce do čela ministerstva postavit.
A v čem spočívá odbornost? Jste-li politickým ministrem, tak jde o to, jestli nutně musíte být obsahovým odborníkem v tom resortu, který spravujete. Víme, že ministr zdravotnictví není lékařem ani zdravotním bratrem, a je otázka, jestli je z toho důvodu nutně nekompetentní pro řízení ministerstva zdravotnictví.
Ministerstvo kultury mi připadá navíc specifické v tom směru, že si nejsem jist, jaká je typická odbornost nebo typické vzdělání pro to, abyste mohl být ministrem kultury. Jestli musíte být profesionálním hercem, pěvcem nebo ředitelem divadla. A pakliže takovou odbornost máte, pak vás to podle mého soudu nutně svazuje v tom resortu s nějakou odbornou skupinou, vidíte ten resort očima té profese, kterou máte, což nemusí být vždycky ku prospěchu. Ale ať už je to jak chce, není to věc prezidenta republiky.
Možné cesty jsou v tuto chvíli žaloby, kompetenční nebo ústavní, nebo přistoupení na tu situaci. Jak normotvorné z hlediska české demokracie by bylo, kdyby se stávající aktéři s tou situací smířili a pokračovalo se v tom, že prezident může takto zasahovat do personálního složení vlády?
Myslím, že se to dá obtížně odčinit, leda by se to prezentovalo jako exces, z něhož nic neplyne. Protože ústava používá celou řadu obecných formulací, není spojena se sankcemi, zkrátka její normy mohou být vykládány v některých situacích různým způsobem. A abychom čelili svévoli, tak do výkladu těch formulací promítáme praxi, která toho času trvala už téměř šestadvacet let.
Ve chvíli, kdy by to mělo být tak, že se pokaždé ústavní aktéři smíří s tím, co si prezident republiky nového vymyslel, tak do budoucna bude obtížné říkat dalšímu prezidentu republiky, že takto postupovat nesmí. Neboť i kdyby příští předseda vlády, řekněme silnější než Andrej Babiš ve vztahu k prezidentovi republiky, by se s prezidentem přel, tak by prezident mohl před Ústavním soudem dost efektivně argumentovat, že v minulosti se v případech toho typu, který nyní vadí, „postupovalo tak, jak postupuji já – a proč mi to vyčítáte, když to bylo považováno za ústavně souladné“. A jde o to, jak by s tímto argumentem Ústavní soud naložil.
Z toho důvodu, že je ústava plná obecných norem a může se vyvíjet praxí, tak je dost podstatné být obezřetný, jakým způsobem a jakým směrem se vyvíjí.
