Rozhovor s lídrem kandidátky SPD Ivanem Davidem
Já si myslím, že takto k tomu přistupovat nelze. Jde především o to, aby to, co se v Evropském parlamentu projednává, bylo ku prospěchu občanů České republiky. Chci zastupovat občany České republiky v Evropské unii, a nikoliv tedy Evropskou unii v České republice – čili to je to nejpodstatnější. Budu se samozřejmě zaměřovat zejména na ty oblasti, které jsou mi nejbližší a pro které mám zkušenosti a vzdělání.
Když nahlédneme do vašeho programu, tak se tam často skloňuje Lisabonská smlouva a případný návrat celé Evropské unie do stavu před jejím schválením, proč?
Ten hlavní důvod je, že Lisabonská smlouva vedla k tomu, že jsou snadno přehlasována stanoviska, názory, postoje, rozhodnutí, která zastávají menší státy sdružené v Evropské unii. Což se domníváme, že není správné, že jsou takto potlačovány zájmy občanů České republiky a vlastně se podrobujeme jakémusi diktátu států, které vytvoří většinu v Evropské unii.
Na druhou stranu princip rozhodování kvalifikovanou většinou, ten byl zaveden už v roce 1966. Už před nějakými padesáti lety se – tedy ne ve všech oblastech – rozhodovalo jednomyslně a bylo tím pádem možné menší země přehlasovat. Tak proč zrovna před Lisabonskou smlouvou, co se tam podle vás odehrálo důležitého?
To je mi samozřejmě známo. Podstatné je právě to rozšíření fakticky na všechny oblasti. Tedy nejenom ty, pro které předtím bylo rozhodování kvalifikovanou většinou vyhrazeno.
Úplně na všechny ne. Třeba o jazykových specificích nebo sídlech jednotlivých úřadů se rozhoduje stále jednomyslně v rámci Evropské rady.
To jsou věci, které jsou celkem okrajové z hlediska zájmu našich občanů.
O daňových problematikách také, pokud se nepletu…
To je otázka času, kdy bude velký tlak na to, aby se sjednotily i tyto otázky.
Pořád je tu v případě hlasování třeba takzvaná blokační menšina. Takže je na jednotlivých státech, jak se postaví k vyjednávání o dané problematice. To je tím pádem – pokud tomu správně rozumím – nedostatečný instrument.
Je to nedostatečné, protože praxe ukazuje, že v některých otázkách jsme byli přehlasováni, jakkoliv jsme zastávali vlastní názor.
V případě, že by se SPD dostala do Evropského parlamentu, tak do jaké frakce byste chtěli náležet?
Samozřejmě bychom chtěli náležet do frakce, která bude nejbližší našemu programu, a předpokládáme, že to bude ta frakce, která dosud zastávala názor, že mají být v maximální míře zachována práva jednotlivých zemí, určitá samostatnost, větší variabilita možnosti rozhodování a tak dále. Té frakci se říká euroskeptická. Je to poněkud nepřesné, protože my věříme v potenciál Evropy, v potenciál jednotlivých států. Máme pochybnosti o tom, že tak jak je koncipována Evropská unie, že to prospívá občanům naší země. Jde nám především o to, abychom hájili jejich zájmy.
Tou frakcí máte na mysli tu možná nově se konstituující Evropskou alianci pro lidi a národy nebo třeba skupinu Evropských konzervativců a reformistů, ve které je teď třeba ODS?
Ne, nikoliv. Je to ta první jmenovaná. Je to frakce, v níž je například zastoupena strana Marine Le Penové, která ve Francii v současné době má asi čtvrtinové preference, nebo strana Liga Severu Silvia Berlusconiho, která má nyní preference kolem třiceti osmi…
Mattea Salviniho…
Mattea Salviniho, pardon.
Jenom pro zajímavost, když se bavíme o panu Salvinim, tak to, že italská vláda – v blahé paměti je to tak rok zpátky – prosazovala povinné kvóty, jste si mezi sebou už vyříkali? Pokud by dobrovolně nepřijaly státy určité množství migrantů, tak že by platily pokutu. To byl tenkrát velký rozkol třeba mezi Českem a Itálií…
To samozřejmě bylo vynuceno neúnosnou situací v Itálii, kdy byla snaha přenést ty problémy na státy, které si migranty pozvaly – což, jak je všeobecně známo, Česká republika nebyla.
Tam se nehovořilo o výjimkách. Tam se hovořilo o státech, které nejsou dostatečně solidární, pokud se nepletu, to byl ten termín.
Samozřejmě jsme natolik politicky gramotní, že chápeme, že tlak směřoval na ty státy, které migraci podporovaly. A ostatní státy, které je nepodporovaly, měly podpořit tlak, aby tyto státy nesly odpovědnost za svá rozhodnutí.
Referendum o vystoupení Česka z Evropské unie – ano, nebo ne? Pokud ano, tak kdy a proč?
Referendum přichází v úvahu za předpokladu, že bude schváleno obecné referendum, které by takové hlasování umožňovalo. Což jsem přesvědčen, že podpořit takový návrh by měla být povinnost každého demokrata. Protože, jak je známo, tak ústava počítá s tím, že lid je zdrojem veškeré moci ve státu, a nikoliv nějaká vládnoucí koalice.
Pokud bude schválen zákon o obecném referendu, tak v ten okamžik by mělo být vyhlášeno referendum? Nebo případně je nějaký klíčový bod, od kterého by se to odvíjelo, který by se odehrál třeba v rámci evropských struktur?
Jak jistě dobře víte, tak zákon o obecném referendu v současné době nepředpokládá možnost vůbec hlasovat o důležitých otázkách, pouze o nepodstatných. A to ještě za podmínek, které těžko mohou být splněny. Čili je to samozřejmě taková snaha někomu vytřít zrak tím, že zákon byl přijat, a tudíž by všichni, kteří žádali zákon o referendu, měli být spokojeni. Ale spokojeni být nemůžeme, protože to fakticky vylučuje rozhodování občanů o nejdůležitějších otázkách, které se jich týkají bytostně.
Evropské orgány pravidelně, ať už to je Rada nebo Parlament, rozhodují o sankcích proti Rusku. Prodlužovat, nebo neprodlužovat?
Frakce, o které jsme hovořili, k tomu přistupuje tak, že tyto sankce škodí Evropě. Neprospívají pravděpodobně nikomu a nevedly k žádným podstatnějším změnám.
Dobrá. Dvojí kvalita potravin. Téma, o kterém se také hovořilo v minulých dnech poměrně dost, o tom, jak zní směrnice, která by to měla upravovat a podle českých úřadů ne zcela dostatečně upravuje. Jaký je váš postoj? Je to téma, které by se mělo řešit na evropské úrovni?
Určitě je to téma, které by se mělo řešit. Také se o něm velmi dlouho mluví a existují určité iniciativy směrem k tomuto řešení. Nicméně Evropská unie je konstituována tak, že se tyto snahy podařilo prakticky zablokovat, takže jakýmisi výjimkami je tedy možné dosáhnout toho, že i nadále bude platit dvojí kvalita potravin.
U nás je to samozřejmě především otázka toho, že velmi významný – řekl bych dominantní – podíl na vnitřním obchodě, na obchodě s potravinami, mají cizí řetězce, které mají jaksi nasmlouvány dodavatele. Mezi ně nepatří – nebo patří v minimální míře – podniky působící v České republice, což samozřejmě vede k tomu, že oni sem dovážejí zahraniční potraviny, a tím zhoršují naší soběstačnost.