Polana Bregantová ve Studiu 6
„Pro tatínka to byla zásadní životní zkušenost, základní životní zlom,“ říká Bregantová o rozhodnutí sejmout Palachovu masku. Velké dějiny tím vstoupily do malých dějin jejich rodiny. Zoubek věděl, že musí být dokonale připravený. Chystal se prý klidně a systematicky.
Při práci mu pomohl jeho spolužák z reálky Vladimír Matějíček, který pracoval v nemocnici na oddělení popálenin. Doprovodil ho i s manželkou také na soudní lékařství na Albertov, kam Palacha převezli. Oba tím riskovali střet s komunistickou mocí. Vznik masky jim za to stál, oceňuje dnes jejich odvahu Bregantová.
Problémy měl i Zoubek, kterého Státní bezpečnost nejednou vyslýchala. Nemohl také vystavovat tak, jak by chtěl on i příznivci jeho díla. „Pár malých výstav mimo Prahu měl,“ podotýká Bregantová. Živil se proto hlavně restaurováním.
Odvážný čin mu kromě problémů přinesl i životní obohacení například v podobě přátelských kontaktů s rodinami Jana Palacha i Jana Zajíce. Navštěvoval je a na jaře 1969 dokonce zjistil, že je s Palachovými vzdáleně příbuzný. Vytvořil také náhrobek upáleného studenta.
Masku ho nikdy nenapadlo vystavit. Nepovažoval ji totiž za umělecké dílo, ale za dokument. Existovalo několik kusů a jeden z nich visel v jeho ateliéru. Zoubek se celou dobu bál, aby masku StB nezabavila a nezničila. Odnesla ji ale až v lednu 1989. Po opakovaných intervencích ji však nakonec vrátila.
„Otec nevěřil, že režim padne v té době,“ vzpomíná Bregantová na atmosféru roku směřujícího od takzvaného Palachova týdne v lednu k listopadové sametové revoluci. Přestože sám nebyl v disentu, znal se s disidenty včetně Václava Havla, Jiřího Dienstbiera nebo Ludvíka Vaculíka. Že se režim rozpadne tak rychle, prý tehdy nikdo netušil.
Bregantová vzpomíná, že svobodu si její otec ještě užil. A dodává, že ji velmi těší zájem dalších generací o Palachův odkaz.
