Československo by slavilo stovku, kdyby ještě existovalo. Místo něj ale vznikly dva nástupnické státy, a tak v ústředí oslav stojí hned dva prezidenti. Ten slovenský, Andrej Kiska, v poslední době aktivně zasahoval do politického dění během krize po vraždě Jána Kuciaka. I o tom mluvil v rozhovoru s Michalem Kubalem, zároveň se ale vrátil i ke společné československé historii i roli Evropské unie. (Slovenská verze rozhovoru zde).
Rozpad Československa byl pro obě země nejhorší i nejlepší událostí zároveň, říká prezident Kiska
Rozhovor s Andrejem Kiskou (zdroj: ČT24)
Pane prezidente, je pro vás 28. říjen svátek?
Ano. Vznik Československa byl významným okamžikem naší historie. Předcházelo tomu mnoho tvrdé, poctivé práce – už od roku 1915, kdy jsme měli první společný manifest o samostatnosti, v roce 1916 vznikla první Československá národní rada, přes Pittsburskou dohodu až po 28. říjen 1918 v Praze a 30. říjen 1918 v Martině. Byla to úžasná cesta plná vzrušení.
Říkáte „úžasný okamžik“. Ale na druhou stranu Slovensko si rok 1918 připomíná státním svátkem jenom letos. Má státní svátek 30. října, na výročí Martinské deklarace, nikoli 28. října. Je pro Slováky první republika něco, u čeho je otazník, jestli si to připomínat?
Dnes si myslím, že všichni hledí na vznik Československa jako na projekt, který byl úžasný, a na Milana Rastislava Štefánika, jednoho z tvůrců, jako na jednoho z největších a historicky nejvýznamnějších Slováků. Možná v minulosti otazníky byly, ale dnes si myslím, že nikdo nezpochybňuje to, že kdyby tehdy Československo nevzniklo, tak Slovensko ani Česká republika by dnes neexistovaly v podobě, v jaké jsou. V jaké podobě by byly, to nevíme, ale určitě by neexistovaly v takové podobě, jako jsou dnes.
Nám, kteří jsme vyrůstali v Československu, vždy když skončí Kde domov můj?, chybí Nad Tatrou sa blýska. Máte to tak i vy osobně? Když slyšíte slovenskou hymnu, že nezní úplně cele?
Já mám to štěstí, že se často setkávám s vaším panem prezidentem a společně to zazní – nejdřív česká a potom slovenská hymna. Nostalgie, stisknutí v srdci proběhne. Větší polovinu života jsem prožil v Československu, takže události jako Panenkova penalta, vrchol Olympiku a Elánu… Sám jsem hrál na kytaru Bednu od whisky a Kryla. Prožil jsem velkou část života v Československu, a proto mám k Československu silný cit. Když jsme se potom rozdělili, bylo emocí několik a bylo třeba jim porozumět. Jednak nastal smutek – smutek v tom, že dvě země, které k sobě měly tak blízko, byly ve společném státě, se náhle oddělily celnicemi a lidé museli stát ve frontách, než mohli přejít z jedné země do druhé.
Potom tam ale byla emoce porozumění – porozumění tomu, že mnohokrát v minulosti byly výtky, že Češi doplácejí na Slováky, Slováci doplácejí na Čechy. A třetí silná emoce byla naděje – že se zase spojíme, budeme zase v nějakém projektu spolu a budeme moci bez problémů jezdit z jedné země do druhé, že se lidé budou moci svobodně přestěhovat. A setkali jsme se v krásném projektu Evropské unie. Takže tyto tři emoce byly a jsem dnes jako prezident velmi pyšný, že mohu říct, že neznám dvě země, které by k sobě měly tak blízko jako Česko a Slovensko.
Ze sta let jsme tři čtvrtiny strávili spolu. Kdybyste měl vybrat nejsvětlejší a nejtemnější okamžiky společné historie…?
Nejsmutnější určitě bylo po roce 1938 a za druhé světové války oddělení. To, co se dělo v obou státech, bylo nejsmutnější součástí naší historie: Ze Slovenska bylo odvlečeno a zabito více než 70 tisíc židů, v Čechách byl protektorát, zabíjení, pronásledování. Bylo to asi nejtěžší období. Bohužel po roce 1948 zase přišlo období temna, pronásledování a ztráty svobody a demokracie. Potom jsme všichni společně v roce 1989 slavili úspěch a návrat demokracie do naší země.
Co myslíte, že si naše dva národy během společné historie udělaly nejhoršího a nejlepšího?
Asi to bylo rozdělení.
To bylo nejhorší, nebo nejlepší?
I nejhorší i nejlepší. Nejhorší v tom, že jsme vždy měli společné týmy. Náhle jsme se oslabili a už zdaleka jsme nemohli dosahovat takových úspěchů, jakých jsme dosahovali spolu, když jsme byli Československo. Na druhé straně je to i to nejlepší, protože dnes můžeme fandit dvakrát. Když Slovensko vypadne, fandíme Česku, když Česko, tak zase Slovensku. Nezapomenu, když jsme na olympiádě v Jižní Koreji v základní skupině hráli proti Rusku, tak jsme spolu s Čechy vytvořili úžasný česko-slovenský kotel, kde jsme všichni fandili Slovensku a nakonec jsme Rusko i porazili. Takže rozdělení bylo to nejsmutnější i nejlepší a s nadsázkou to ukazuji na sportu.
Rozhovor Michala Kubala se slovenským prezidentem Andrejem Kiskou
V současné době jsou naše politické scény podobné: jeden dominantní subjekt, spousta menších stran, krize tradičních subjektů. Čím si to vysvětlujete?
Každá naše země – ale není to jen Česko a Slovensko – prochází vývojem v takových sinusoidách. Jednou jsme blíže liberální demokracii, jindy se od ní trochu vzdalujeme. Jak říkám, není to jen problém Česka a Slovenska, je to problém asi každého demokratického státu. Ale naše příběhy jsou rozdílné. My jsme měli velmi temné období mečiarismu, potom nastalo velmi světlé období a potom nastávají období, kdy si zase klademe otázky, jak vrátit důvěru lidí ve spravedlnost, ve stát.
Mluvil jste o Evropské unii. Pro mnoho lidí bylo Československo umělým projektem, který pomohl dvěma národům po určitou část století. Je v tomto ohledu Evropská unie něco jiného než umělý projekt, který pomáhá mnoha národům po určitou část jejich historie?
Pro mě je Evropská unie úžasný projekt. Nesmíme zapomínat, jak vznikla. Evropská unie vznikla jako mírový projekt. Lídři v daném období pochopili, že když se země dobře ekonomicky propojí, tak se odstraní základní pnutí mezi nimi a nikdo nebude pomýšlet na řešení konfliktů násilím, ale na to, aby se řešily mírovou cestou. Takže na začátku to byl projekt míru. Potom z toho vznikal projekt svobodného pohybu lidí a zboží, otevřel se evropský trh, který má dnes více než 500 milionů lidí. Dnes čelíme mnoha výzvám, každá země čelí výzvám, ale velké výzvy jako klimatické změny, migrace, terorismus, ale i stabilní ekonomický růst žádná země – ani ta největší – nedokáže řešit sama. Musíme se spojovat. Zvlášť bych to řekl o zemích, které jsou menší.
Funguje tak Evropská unie? Není to jenom ideál, jak by to mělo fungovat? Když se ve skutečnosti podíváme na cokoli – na uprchlickou krizi, přístup ke změnám klimatu, ekonomické otázky, teď například italský rozpočet – umí se Evropská unie dohodnout tak, aby byla akceschopná?
Na začátku každého projektu musí být vize – nadšení a představa, jak si představujeme svět za dvacet, třicet, padesát let. Projekt toho, že je jedna Evropa, která drží pospolu, která má společnou ekonomiku, společnou zahraniční politiku, je nádherný a fantastický projekt, který prospívá každé zemi. Je pravda, že v každém takovém projektu nastávají problémy, nastávají chyby. I Brusel dělá chyby. Ale kdo nedělá chyby, nedělá nic.
Problém dnes vidím spíše v tom, že zapomínáme mluvit o tom, jak úžasný projekt Evropská unie je, chybí nám nadšení, takové to „wow“. Možnost cestovat, svobodně se rozhodnout, kde budeme žít, kde budeme pracovat – to je něco, o čem se nám ani nesnilo. Na druhé straně je třeba uvědomit si, že je krize národní identity. Nastává otázka: Jsem Čechem? Jsem Slovákem? Kým jsem? Máme dnes globalizaci a je třeba říct, že naše země mají samostatné státy relativně krátkou dobu, máme velmi krátkou historii po rozdělení na Česko a Slovensko.
Bývalý německý prezident Gauck jednou řekl, že si myslí, že integrace možná probíhá příliš rychle. Vznikli jsme teprve nedávno, dnes už nemáme hranice, Slovensko nemá vlastní měnu – máme euro, na které jsem nesmírně hrdý. A to jsou věci, kdy krize identity může vznikat. Je úlohou lídrů jednotlivých zemí, aby ukázali: Evropská unie je úžasný projekt a buďme hrdí, že jsme Češi, že jsme Slováci – sebevědomé, hrdé národy se svými pravidly, možnostmi a historií.
Naše země v rámci V4 velmi často vystupují jinak než staré země Evropské unie. Je to dobře?
Visegrádská čtyřka je podle mého též velmi úžasný projekt. Jeho cílem, když vznikal, bylo pomoci zapojení našich zemí do Evropské unie. To, že máme společnou historii, společné zájmy, společné problémy, nám dává identitu, abychom některé zájmy prosazovali společně. Je to podle mě velmi úspěšný projekt. Na druhé straně se stává, že někteří lídři se svými populistickými názory často schovávají za V4. Tvrdí, že je to názor V4, a přitom to vůbec není názor V4. Lídři, kteří tento populismus rádi používají, potom kazí obraz celé V4. Přitom máme v Česku, na Slovensku i v Maďarsku a Polsku množství politiků a lidí, kteří skutečně vidí V4 jako základ jedné ucelené, fungující Evropské unie.
Které lídry máte na mysli?
Nerad bych v tento slavnostní den komentoval jednotlivá jména.
Nakolik se cítíte jako osamocený hlas v rámci lídrů V4?
Je pravda, že v některých tématech zním možná osamoceně. Je to téma uprchlíků, lidí, kteří utíkají před válkou a násilím. Tvrdím, že jsme moderní země a je morální povinností moderních zemí ukázat lidskou tvář a zkusit pomoci lidem, kteří utíkají před smrtí a násilím. Je pravda, že musíme řešit problémy v zemích, kde vznikají, a chránit si hranice. To jsou věci, se kterými, myslím, nebude nikdo polemizovat, ale na druhé straně je třeba ukázat, že jsme moderní, sebevědomé země. V minulosti mnohokrát od nás utíkali lidé a jiné země jim pomáhaly. Dnes – a teď se nebavíme o ekonomických migrantech, bavíme se o uprchlících, kteří utíkají před smrtí a násilím – je naší morální povinností ukázat tvář a uvažovat o tom, jak těm lidem dokážeme pomoct.
Dotkli jsme se naší společné historie. Na jejím základě má jedna generace velký problém s Němci, druhá velký problém s Rusy. S Německem jsme teď v jedné alianci a jedné unii. Jak velké ohrožení pro vás představuje Rusko?
Když jsem před více než čtyřmi lety nastupoval do svého úřadu, velice jsem se těšil, že pojedu na oslavy výročí konce druhé světové války do Moskvy. Vždy jsem si přál, abychom s touto zemí, se kterou nás leccos spojuje, měli velmi dobré vztahy. Bohužel proto, co se stalo na Krymu – že se surovým způsobem porušila mezinárodní pravidla a anektovala se část území suverénního státu – že se ukazuje, jak se Rusko zapojuje do kybernetických útoků, sestřelení holandského letadla zbraněmi, které byly dovezené z Ruska, si musíme klást otázku, jak chceme uchránit svoji demokracii.
Že se zasahuje, bylo vidět při brexitu, kdy Facebook zveřejnil statistiky, kolik set milionů uživatelů vidělo reklamu placenou z Ruska, které bylo pro to, aby Velká Británie odešla z Evropské unie. Rusko si nepřeje jednu silnou Evropskou unii, přeje si mnoho malých, egoisticky zaměřených států, se kterými bude moci provádět svoji politiku. Velké Evropské unie se bojí. Není to jen otázka Ruska, i další velmoci nerady vidí náš společný pětisetmilionový trh a HDP vyšší, než mají Spojené státy americké. Takže je naším úkolem udělat vše pro to, abychom vztahy budovali, ale uvědomili si ohrožení, co se může stát – a abychom na to byli připraveni.
Rok 1918 je jen jedním z osmičkových roků. Před pár dny jste napsal: Obávám se, že tento rok vejde do dějin jako jeden z nejhorších osmičkových v historii. Opravdu je tak zle jako v roce 1938, 1948, 1968?
Člověk se dívá na to, jak ve vlastní zemi a okolních zemích narůstá nacionalismus, extremismus, rostou strany, které prosazují silnou totalitu – ať jsou to komunisti, nebo fašisti. Liberální demokracie se otřásá. Proto je nesmírně důležité, aby se všichni lídři, kteří stojí za hodnotami liberální demokracie – to znamená právy jednotlivců, svobodným trhem – ozývali a mluvili. Aby náš hlas byl slyšet, aby naše hlasy nepřekřičeli populisté, kteří mezi lidmi často vyvolávají strach místo toho, aby dávali vizi. Operovat se strachem je velmi jednoduché a velmi účinné. Ale my musíme lidem nabízet vizi, jak mají naše země vypadat.
Ztotožňuji se s Pan Ki-munem, který řekl, že jeho největším zklamáním v době, kdy byl generálním tajemníkem OSN, bylo, že příliš mnoho lídrů – politiků, státníků, prezidentů, premiérů – myslí více na to, jak být znovu zvolený a získat hlasy, než aby hovořili o tom, co je pro lidi z jejich zemí opravdu dobré. To jsou věci, které musíme pravdivě pojmenovat, jasně na ně ukazovat. Ale většina lidí v celé Evropské unii je prodemokratická, liberálně založená. Jen musíme my politici mít hmatatelné výsledky a nedovolit populistům, aby rostli.
Ta věta byla z textu o vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Také jste prohlásil, že tento čin ukázal v plné nahotě, co Slovensko je. Že je to mafiánský stát. Jaké to je, stát v čele takové země?
Po smrti dvou mladých lidí, novináře a jeho snoubenky, vyšlo do ulic takové množství lidí, že myslím převýšili i počet lidí v roce 1989. Ukázali to, na co dlouhodobě poukazuji – to je nedůvěra lidí ve spravedlnost, nedůvěra lidí ve stát. Pocit, co v lidech dlouho bublal, že je tu skupina nedotknutelných, pro které neplatí zákony, kteří si vždy dokáží všechno zařídit, se ukázal po té vraždě v plné nahotě. Ján Kuciak psal o propojení mafie na vládu, ukázal, že lidé z italské mafie, která působila na východě Slovenska, pracovali na úřadu vlády, dokonce v nejbližším okolí premiéra. Ján Kuciak ukazoval na to, jak plod této společnosti Kočner mohl beztrestně dělat podvody a podnikat. Každé podezření z trestného činu nějakým zvláštním způsobem vždy přišlo jen ke dvěma vyšetřovatelům, kteří nikdy nic nevyšetřili – teď už odešli do civilu. Nedůvěra v ministra vnitra a policejního prezidenta byla obrovská, touto vraždou se to ukázalo v plné nahotě. Od té doby už uběhla určitá doba, bohužel důvěra lidí ve spravedlnost, ve fungující stát se stále nedostala na úroveň, kterou bych si jako prezident přál.
Expremiér ale prohlásil, že jeho verze je jiná: Že šlo o pokus o státní převrat, ve kterém hrají roli média, vy prezident a miliardář George Soros. Jak se vám poslouchají tato slova z úst člověka, který má našlápnuto na to, aby znovu vstoupil do premiérské funkce?
Je to, řekl bych, trochu nedůstojné od člověka, který byl tolikrát premiérem a byl tak dlouho v politice.
Takže jste se nesnažil o státní převrat?
(Smích.) V ulicích byly statisíce lidí, bylo nedůstojné obvinit tyto lidi, kteří velmi slušně a jasně řekli: Chceme fungující stát, dobrý stát pro nás a naše děti.
Rozhovor Michala Kubala se slovenským prezidentem Andrejem Kiskou
Na začátku roku jste prohlásil, že největším nebezpečím je polarizace země v důsledku politiky vytvoření nepřekonatelných zákopů mezi tábory, které se nejenom nedomluví, ale ani se neposlouchají. Právě to se letos stalo. Někdy ani rodiny už nejsou schopné domluvit se na tom, co je dobro a co je zlo. Proč se to stalo?
Nemyslím si, že by na Slovensku byla situace až tak bolestivá, jako je možné vidět v některých sousedních zemích, které se rozdělily na dva nepřátelské tábory, rodiny se rozdělily, přátelé se rozdělili a nedovedou si přijít na jméno. Vždy volám po tom, abychom vyžadovali spravedlnost, ale dovedli i odpouštět. Abychom za sebou netahali břemena z minulosti. Spravedlnost musí být, to je absolutně klíčové v každé zemi. Ale naučit se odpouštět, nedávat nenávist ve vztahu k jinému názoru, to je základ demokracie. Demokracie je i o tom, že když je demokraticky zvolená vláda, nesmí se z toho stát totalita. Nemůžeme dovolit, aby to na Slovensku bylo jako ve známém výroku jednoho politika „vyhrál jsem volby, mohu všechno“. To nesmíme nikdy dovolit, to je absolutní nepochopení demokracie jako takové. Bohužel často vidíme, že ten, kdo volby vyhraje, má tendenci dělat z daného státu totalitu a vůbec nemyslí, nediskutuje a nemá empatii k druhému táboru.
Během našich dějin jsme zažili krize, které byly způsobeny děním za hranicemi, zažili jsme krize, které byly způsobeny tím, co se dělo uvnitř společnosti. Co považujete v současné době za největší ohrožení státu?
Největší ohrožení je to, co jsem říkal – neschopnost politiků dávat občanům hmatatelné výsledky. Stále mluvíme o tom, že potřebujeme zlepšit školství, že potřebujeme zlepšit zdravotnictví, ale věci se nedějí. Když stále hovoříme o tom, že jsou skupiny lidí, kterým říkáme pracující chudoba, kteří ze svého platu těžko vyžijí, a věci se neposunou, potom lidé ztrácejí důvěru v demokracii a ze vzdoru začínají volit fašisty, u vás se vracejí ke komunistům. Myslím, že ti, kdo v Čechách volí komunistickou stranu, si nepřejí starý socialismus, který jsme tu měli, ale je to vzdor tomu, že věci nefungují. A když u nás hovořím na ulici s těmi, kteří jsou přívrženci našich fašistů, to nejsou lidé, kteří jsou fašisti. Oni říkají: Věci nefungují, politici, které jsme stále volili, nedokáží naplnit své sliby. Proto je to vzdor až volání o pomoc a volíme extremisticky naladěné strany,
Co vy uděláte pro to, aby to tak nebylo?
Jako prezident nemám exekutivní moc, mám ale silnou moc slova. Proto se snažím chodit hodně mezi mladé lidi, na střední školy, na vysoké školy, mezi občany a mluvit o tom, jakými hodnotami bychom se měli ve společnosti řídit. Jaké si představuji Slovensko pro svého patnáctiměsíčního syna, jaké si představuji, že bude, až mu bude dvacet, třicet. V jaké zemi bych si přál, aby vyrůstal.
Zmiňoval jste, že je obrovský rozdíl mezi tím, jak se ve skutečnosti máme a jak jsme nespokojení, a možná je to spojeno s tím, že neznáme odpovědi na některé základní otázky, třeba: Kdo jsem? Víte už odpověď na tuto otázku?
Když položíte otázku mně, já to mám velmi jednoduché: Vím přesně, kdo jsem, kde jsem vyrostl a kým bych chtěl být, kam směřuji. A myslím, že většina lidí v naší, ale i ve vaší zemi má pocit toho, že jsou Češi nebo Slováci, jsou hrdí na svoji historii, jsou sebevědomí lidé – to je základ, který mají. Ale to, kam jdeme? Zase se vracím k projektu jedné Evropy a jednoho krásného evropského domu – je to jedna z cest, o které musíme hovořit a kde bychom chtěli být.
Pane prezidente, je to přesně sto let. Co byste popřál našim zemím do dalších sta?
Co popřát? Až za sto let bude takovýto rozhovor s prezidenty v Čechách a na Slovensku, aby mohli oba prezidenti říct, že jsou lidé pyšní na své země, že jsou hrdí na to, kde žijí, a že jsou v nich šťastní. Že nacházejí perspektivu mladí a že je důstojně postaráno o staré. Přál bych si, aby to byly roky plné štěstí pro naše občany.