Jak těžké je vyrovnat se se smrtí tří českých vojáků pro jejich kolegy? A kde náčelníka generálního štábu Aleše Opata zastihla zpráva o ztrátě tří mužů? Hovořil o tom v pátečních Událostech, komentářích.
Čeští vojáci ještě pořád nehlídkují mimo svoji základnu v Bagrámu. Proč a jak dlouho to bude trvat?
Česká jednotka ukončila obnovu bojeschopnosti, je připravena k plnění operačního úkolu. Každopádně velitel operace je ten poslední, který rozhodne o tom, kdy česká jednotka začne plnit úkoly, protože i on se svým štábem a se svým týmem provádí analýzy a vyhodnocení celé situace.
Co se teď na základně děje, jak se vojáci vyrovnávají se ztrátou svých tří kolegů? Nechce někdo předčasně odjet domů a ukončit misi?
Podle mých informací od velitele roty mezi vojáky není nikdo, kdo by chtěl předčasně ukončit misi. Všichni chtějí dokončit svou práci zhruba do poloviny října. U jednotky probíhá řada činností, od analýzy toho samotného úkolu, situace, opatření i protiopatření. Vojáci si musí najít také čas pro sebe, aby truchlili a vzpomínali na své padlé kamarády. Každopádně výraznou roli musí sehrávat velitelé, kteří musí udržovat integritu jednotky a musí tu jednotku podpořit také psychicky.
Jak dlouho by měl podle vás voják, který ztratí parťáka, zůstat mimo plné nasazení?
Je těžké říct dobu. Jednotka působí v nějakém prostředí a je technicky nemožné, aby si sedla na střídačku a čekala na vystřídání. Někdy je to v řádu hodin, někdy dnů.
Vy sám máte zkušenosti z několika zahraničních misí. Přišel jste o blízké, přátele a kamarády. Co člověk v takové chvíli prožívá?
Jsou to momenty, které je těžké popsat. V první rovině je to smutek, stres, i určitým způsobem nějaká nenávist, vzdor. Pak často přemýšlíte o tom, zda jste udělal vše, co jste udělat mohl, abyste těm klukům pomohl, aby k takové situaci nedošlo. Na to neexistuje univerzální recept a každý s tím bojuje sám. Každopádně armáda má připraveny mechanismy, jak v podobě psychologické podpory, tak v podobě podpory kaplanů, aby vojákům pomohla.
Kde vás zastihla zpráva o smrti vojáků tentokrát?
Na dovolené na lodi na moři. Jak jsem tu informaci dostal, začal jsem pracovat na tom, abych se co nejrychleji vrátil do České republiky.
Jaká byla vaše první myšlenka? Vzpomenete si, co vám proběhlo hlavou?
Ta první informace, kterou jsem dostal, byla, že vojáci jsou zranění. To jsem si tedy oddechl, že se s tím dá nějakým způsobem pracovat. Druhá informace už byla přesnější a bylo jasně definováno, že všichni tři padli v Afghanistánu. Pochopitelně je to strašná rána pro rodiny vojáků, pro jejich nejbližší. Na tuto situaci se nikdy dopředu nemůžete připravit, vždycky je těžké říct mámě, že přišla o syna.
Půjdete na pohřby všech tří padlých vojáků?
Ano, půjdu na pohřby všech tří padlých vojáků.
V Česku se vlastně poprvé vzedmula tak velká vlna solidarity. Co myslíte, co se změnilo v české společnosti?
Jsem osobně přesvědčen o tom, že současný dynamický vývoj bezpečnostní situace je všeobecně známou věcí. Jak v otázkách boje proti terorismu, tak v otázkách migračních vln a dalších věcí. Ve sdělovacích prostředcích se o tom mluví víc a populace se tím podstatně více zabývá. Pro vojáky je vždycky důležitá podpora obyvatelstva, protože pokud tuto podporu cítí, tak vědí, že práci, kterou dělají, dělají správně. A byl jsem vždy zastáncem toho, že se zlem je třeba bojovat tam, kde vzniká, a nečekat na to, až bude i u nás.
Ne všichni ale zahraniční mise podporují, někteří lidé vojáky odsuzují za to, že slouží v cizí zemi, říkají, že tam jdou vlastně jenom pro peníze a že si za smrt můžou sami. Jak tyhle kritické hlasy vnímáte a dokážete je pochopit, rozumíte jim?
Pochopitelně nežijeme v ideálním světě. Každopádně v dnešní době je podpora Armády České republiky poměrně vysoká, někde nad úrovní sedmdesáti procent. To, co se dnes ve společnosti děje, myslím, vyjadřuje armádě silnou oporu. Armáda bude mít podporu svého vlastního obyvatelstva, pokud bude profesionálně velice dobře fungovat, plnit úkoly tak, jak má, a bude důvěryhodná. To si myslím, že jsme.
Lidé poslali rodinám padlých vojáků už čtyři miliony korun. Neměl by se o ně ale v první řadě postarat stát?
Umíme se jako stát o naše padlé vojáky postarat, je to celý soubor odškodnění, zabezpečení, a dalších věcí. Na druhou stranu byli příslušníci poměrně malého sboru s tím, že ti velitelé jednotek, jejich kolegové a kamarádi jsou dlouhodobě v kontaktu s rodinami a snažíme se to řešit.
Na co mají rodiny padlých vojáků nárok?
Na to existuje podle zákona celý komplexní systém, který se týká odškodnění a jednotlivých částek. Ty potom jsou přiděleny v závislosti na tom dotyčném vojákovi.
Souhlasíte s předsedou Poslanecké sněmovny Radkem Vondráčkem, že máme ještě co zlepšovat, co dohánět? Budeme si umět vážit svých hrdinů, jako třeba v Americe?
Vždycky je určitě co zlepšovat. V tom bych souhlasil s předsedou Poslanecké sněmovny, na druhou stranu vývoj v podpoře armády jde dynamicky dopředu. Když zemřel první voják v Afghánistánu, myslím, že nebyl ani na titulku mezi prvními zprávami, dneska je ta situace naprosto jiná, můžeme cítit velmi silnou podporu obyvatelstva České republiky.
Máte pocit, že tenhle případ může změnit postoj české společnosti k armádě natrvalo, nebo až opadne první vlna solidarity, budete si muset tu pozici budovat znovu a znovu?
Myslím, že základním kamenem toho všeho je to, aby tu důvěru měla, musí být profesionální a musí být základní článek bezpečnosti a obrany České republiky. A dokud to takto budeme dělat a cítit, myslím, že budeme mít podporu.
Redakčně kráceno. Celý rozhovor na videu
