Poslanecká sněmovna má za sebou ustavující schůzi. Ta začala přesně měsíc po volbách a byla druhou nejdelší v historii Česka. Do čela sněmovny byl zvolen Radek Vondráček (ANO), a stal se tak prvním předsedou této instituce, který není členem ODS nebo ČSSD. V řízení sněmovny mu bude pomáhat i pětice zvolených místopředsedů, i když zvoleni byli prozatím pouze čtyři z nich. Česko tak prožilo již sedmou ustavující schůzi ve svých dějinách. Přestože letošní úvodní jednání patřilo spíše k těm více vzrušeným, bouřlivost některých minulých schůzí překonána nebyla.
Analýza: Skončila druhá nejdelší ustavující schůze sněmovny. Česko však pamatuje i bouřlivější bitvy
Nepřipravená schůze
Letošní ustavující schůze se odehrávala v Poslanecké sněmovně, která je rozdělena mezi rekordních 9 politických stran. Hnutí ANO má navíc výraznou převahu nad ostatními politickými subjekty. Diskuse o ustavení sněmovny proto byly vázány i na to, jak obsadit výbory, aby i malé strany měly své zastoupení.
I kvůli složité povolební situaci tak úvodní schůze ve výsledku trvala tři jednací dny v rozpětí pěti dnů a s přestávkami se prolínala celým týdnem od pondělí až do pátku. Přerušení schůze a její rozdělení do více dnů je přitom nutné, neboť mezi navržením kandidátů na předsedu a místopředsedy a jejich volbou musí být minimálně 24hodinová lhůta.
Poslanci a poslankyně již ve středu souhlasili s tím, aby se počet místopředsedů oproti předchozímu volebnímu období navýšil ze čtyř na pět. Čtyři místopředsedové pak byli zvoleni v pátek. Stali se jimi Vojtěch Pikal (Piráti), Tomio Okamura (SPD), Vojtěch Filip (KSČM) a Jan Hamáček (ČSSD). Naopak Petr Fiala (ODS) neuspěl a dvěma koly první volby neprošel.
V minulosti zákonodárci nezvolili kompletní vedení Poslanecké sněmovny pouze dvakrát v letech 2002 a 2013. „Je to demonstrace síly. Nepolíbili jsme prsten, tak jsme tu funkci nedostali,“ zhodnotil výsledek pátečního hlasování šéf poslanců ODS Zbyněk Stanjura.
Vůbec poprvé od vzniku České republiky pak získaly post v předsednictvu sněmovny rovnou dva extremistické subjekty (KSČM a SPD), jak je nazval například předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Jan Bartošek. Komunisté do předsednictva poprvé pronikli v roce 2002. Do té doby KSČM své zastoupení ve vedení sněmovny neměla – v době prezidentského mandátu Václava Havla dokonce komunisté ani nebyli zváni k jednáním na Hrad.
Pat roku 2006 a nejdelší ustavující schůze v historii
Přestože historicky stačily poslancům k ustavení sněmovny většinou jen dva jednací dny, nejdelší schůzí se ta letošní nestala. Tento rekord drží první schůze po volbách v roce 2006, která trvala sedm jednacích dní v rozpětí celkem 49 dnů a byla jednoznačně tou nejbouřlivější v našich dějinách.
Komplikace tehdy způsobila jedinečná povolební situace. Pravice i levice měly shodně 100 hlasů a strany mezi sebou složitě vyjednávaly o obsazení předsednictva sněmovny i výborů. Paralelně s tím totiž probíhaly i diskuse o vládě. Tu nakonec s pomocí dvou přeběhlíků z ČSSD složila ODS v čele s Mirkem Topolánkem, a to až na druhý pokus a více než pět měsíců po ustavující schůzi. O složitosti ustavení sněmovny svědčí i fakt, že například 14. července 2006 se poslanci sice sešli k volbě předsedy, ale neměli žádného kandidáta. Ustavující schůze tak musela být po 30 minutách přerušena.
Předsedou sněmovny se nakonec stal Miloslav Vlček, který byl zvolen až na rekordní sedmý pokus. Podmínkou Vlčkova zvolení přitom bylo, že se případně vzdá svého práva ve třetím kole jmenovat premiéra. Jeho zvolení mělo být také pouze dočasné – dohoda byla taková, že přepustí v průběhu funkčního období své místo svému stranickému šéfovi Jiřímu Paroubkovi. Nakonec ve vedení sněmovny vydržel téměř až do voleb v roce 2010, na poslanecký mandát rezignoval měsíc před jeho vypršením kvůli finančnímu skandálu.
- Podle ústavy se ustavující schůze musí konat nejpozději do 30 dnů od voleb. Této maximální lhůty využil prezident Miloš Zeman ve dvou posledních volbách (2017 a 2013). Jeho předchůdci Václav Havel a Václav Klaus dolní komoru svolávali nejpozději 25 dní po volbách.
Rozdělení vedení sněmovny bez jasných pravidel
Na první povolební schůzi sněmovny je pro poslance hlavním úkolem kromě jiného právě volba nového vedení. Předseda sněmovny patří vedle prezidenta, premiéra a předsedy Senátu mezi čtyři nejvyšší politické představitele státu a jedná se tak o velmi žádanou funkci. Neexistuje však žádné pravidlo ani tradice, podle kterých by se křeslo přidělovalo.
Vítězná strana ve volbách získala křeslo předsedy jen ve třech ze sedmi případů (v letech 2002, 2013 a 2017). Vládní koalice obsadila křeslo předsedy sněmovny také jen ve třech případech (roky 2002, 2010 a 2013). Naopak opoziční politik byl zvolen do pozice předsedy sněmovny rovněž třikrát, a to v letech 1996, 1998 a 2006. U Radka Vondráčka o tomto ještě není možné rozhodnout, i když jeho hnutí ANO v současnosti vládu sestavuje.
Při volbě předsedy se strany přirozeně snaží získat podporu pro svého kandidáta. Pokud se již rýsuje vládní koalice, jsou takové dohody jednodušší. O dodržování těchto ujednání svědčí i to, že předsedové byli zvoleni v naprosté většině případů už v prvním kole.
Výjimku tvoří kromě již zmíněného Miloslava Vlčka už jen Lubomír Zaorálek, který byl předsedou zvolen v roce 2002. Zvolen byl až ve druhém kole a současně jej historicky volilo nejméně poslanců – celkem 101. Ihned po svém zvolení do čela sněmovny se Zaorálek dle zvyklostí ujal vedení schůze a obratem čelil ostré kritice občanských demokratů i komunistů. Ti mu vytýkali, že nerespektuje při řízení schůze jednací řád. Jeden z tehdejších poslanců ODS o něm dokonce prohlásil, že „většího chaota ještě neviděl“, jak informovala ČTK v červenci 2002.
- Předsedovi sněmovny přísluší zejména
a) zastupovat sněmovnu navenek
b) navrhovat prezidentu republiky jmenování předsedy vlády podle čl. 68 odst. 4 věta druhá ústavy
c) přijímat slib členů Nejvyššího kontrolního úřadu
d) postoupit Senátu návrh zákona a návrh mezinárodní smlouvy vyžadující souhlas parlamentu, s nímž sněmovna vyslovila souhlas
e) postoupit prezidentu republiky k podpisu přijaté zákony
f) zasílat předsedovi vlády k podpisu přijaté zákony
g) podepisovat zákony a usnesení sněmovny, popřípadě jiné listiny vydávané sněmovnou