Začátkem roku zemřela pětapadesátiletá učitelka Ludmila Vernerová. Její smrti předcházelo několik měsíců šikany od studentů pražské průmyslovky na Třebešíně. Pozůstalé dceři Kateřině se o tom vůbec nemluví snadno. Přesto se rozhodla vystoupit. Nechce, aby se někomu dalšímu dělo to, co její mamince. Vzpomíná, že se její matka ze školy vracela zdrcená a říkala, že už se tam nechce vracet. I když si podle dcery stěžovala řediteli, vlastně nic neudělal. S Kateřinou Vernerovou natáčela pro 168 hodin Lenka Pastorčáková.
Dcera šikanované učitelky: Ze školy se vracela zdrcená. Stěžovala si řediteli, ale nic neudělal
Kateřina Vernerová v pořadu 168 hodin (zdroj: ČT24)
Profesorka Ludmila Vernerová nejprve zkolabovala v pražské střední škole Na Třebešíně, v nemocnici pak upadla do kómatu a posléze zemřela. Situaci předcházela několikaměsíční šikana páchaná studenty. Podle policie ale smrt cizí osoba nezavinila.
Dcera zesnulé učitelky Kateřina Vernerová popsala útrapy, kterým její matka ve škole čelila. Svěřovala se, že ji studenti nepouštěli ze třídy, že ji pronásledovali po chodbách, že jí sundali cedulku ze dveří kabinetu. Taky jí říkali, že ze školy brzo odejde.
„Věděla jsem, jak moc je pro mamku ta práce důležitá a jak moc ji bolí, když jí tohle říkají. Myslím, že i z toho vyplýval strach nějak proti nim sama za sebe bojovat. Protože se bála, že opravdu o tu práci přijde,“ přiblížila.
Šikana podle Kateřina Vernerové zanechala stopy na psychice její maminky. „A pokud psychika není nějakým způsobem v pořádku, tak se to podepíše i na fyzickém zdraví zhoršením problémů, které už tam byly,“ dodala.
„Jezdila domů vždycky hrozně zdrcená z toho, co se tam děje. Říkala, že už se tam nechce vracet, protože je to k nevydržení. Je mi strašně špatně z toho, že to nikdo neřešil,“ uvedla.
„Říkala mi, že si stěžovala řediteli, že to s ním probírala, ale on vlastně nic neudělal. Vím, že ona by mi nikdy v tomhle nelhala. Radila jsem jí, aby šla za ředitelem opakovaně, aby mu řekla, že už je učit nebude. Jenomže na to mi maminka vždycky odpověděla, že se nemůže jen tak vzdát třídy, jelikož potřebuje, abych já mohla studovat a aby zajišťovala domácnost,“ přiblížila.
Maminka byla strašně hodný člověk. Hodně empatická. Vždycky se snažila pomoct a vždycky tu pro mě byla.
Profesorka Ludmila Vernerová pečovala o dceru Kateřinu i o nemocnou maminku původem z Ruska. Teď má sedmnáctiletá Kateřina už jen sedmasedmdesátiletou babičku, o níž se stará. Žijí ze sirotčího a starobního důchodu. Otec Kateřiny bydlí jinde, sám peněz nazbyt nemá. Letos to budou její první Vánoce i narozeniny bez maminky.
„Když má člověk problém, když potřebuje peníze, jde za maminkou, a všechno se vyřeší. Jenomže teď je to tak, že já jsem ta, která musí přemýšlet, kam ty peníze vložit tak, aby z toho bylo co nejvíc prospěchu,“ zmínila Kateřina Vernerová. I když má před maturitou, přemýšlí o brigádách, protože by si potřebovala přivydělat.
Závěr soudu nad agresory? Neveřejný
Nebýt tragické smrti její matky, veřejnost by se o šikaně profesorky nejspíš nedozvěděla. Po medializaci se věci hnuly. Případ začala šetřit policie, dva studenti museli školu opustit. A podle České školní inspekce selhalo i vedení školy. Začátkem prosince stanuli tři agresoři kvůli této šikaně před soudem s hrozbou roku vězení. Protože jde ale o mladistvé, veřejnost nesmí znát nejen jejich jména a tváře, ale ani usnesení soudu.
Kateřině tenhle stav vadí. „Chci vědět, jestli už je tam tečka, nebo jestli to nějak bude pokračovat,“ zmínila. „Chtěla jsem tam jít s tím, že si poslechnu výpovědi těch kluků a že jim třeba pohlédnu do tváře. Zjistím, kdo to byl, jestli se třeba omluví, jestli mají v sobě aspoň trošičku něčeho dobrého, nebo jestli je třeba užírá to svědomí. Nakonec se mi to nepodařilo,“ dodala. Chtěla by se jich zeptat, proč to udělali a jestli si uvědomují, jak její matce ublížili.
Kateřina sama nechce, aby se na problém šikany zapomnělo. Pokud dostane příležitost, chce se o svou zkušenost podělit přímo ve školách, aby to, co její matka, nezažíval už nikdo další. „Aby si lidi uvědomili, že když vidí, jak se někdo někomu třeba posmívá, tak že to není sranda, ale vážná věc. Ten člověk si může procházet peklem,“ upozornila.
Kateřině Vernerové matka chybí, ale říká, že se nemůže jen tak vzdát života a snaží se jít dál, i když cítí strach z budoucnosti. Zbývá jí ještě babička, kterou musí podporovat.