Archeologové objevili v Pompejích při nedávných vykopávkách pozůstatky dvou mužů, kteří zemřeli při erupci Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu. Podle vědců se pokusili uprchnout směrem k pobřeží a před padajícím sopečným materiálem se chránili improvizovaně předměty, které měli po ruce.
Muselo to vypadat, jako by samotný bůh Vulcanus zešílel. Když se muž ohlédl přes rameno, viděl stoupat z Vesuvu k nebi uhlově černý sloup popela do výšky desítek kilometrů. Pak mu na rameno dopadl první kousek žhavé hmoty, která se ze sopky pomalu snášela k zemi. Tak vypadaly poslední momenty života jednoho ze dvou obyvatel Pompejí, jejichž ostatky objevili a jejichž osud nyní popsali italští archeologové.
Erupce zabíjela ve dvou vlnách
Mohutná erupce Vesuvu, která Pompeje pohřbila na dva tisíce let, trvala přibližně 48 hodin. První fáze začala hodinu po poledni. Do rána druhého dne pokryla město až 2,7 metru silná vrstva sopečného popela a strusky, která pocházela z výše popsaného obřího eruptivního sloupu. To ale nebyl konec, následně totiž přišla druhá fáze – série pyroklastických proudů proložených krátkými obdobími, kdy se sloup znovu formoval, ale už nedosáhl původní výšky. Nejničivější pyroklastický proud zasáhl Pompeje mezi sedmou a osmou hodinou ranní druhého dne.
Oba nalezení muži od sebe leželi jen 1,5 metru daleko, každý ale zemřel v jiné fázi sopečné apokalypsy, leží totiž v rozdílných vrstvách popela.
Kostra prvního ležela na pravém boku, nález bohužel není kompletní, protože ho částečně narušily stavební práce v polovině 19. století. Patřila mladému, asi osmácti- až dvacetiletému statnému muži vysokému kolem 166 centimetrů, který měl na nohou obuté vojenské sandály známé jako caligae.
Ležel nad tenkou vrstvou sopečného popela, naopak nad ním byla mohutná vrstva zformovaná nejmocnějším pyroklastickým proudem, který Pompeje zasáhl. Muž tedy zjevně přežil první fázi erupce, pravděpodobně ukrytý v odolné budově. Jakmile se „hněv sopky“ zdánlivě uklidnil, pokusil se tohoto času využít a z města prchnout a rozběhl se po vrstvě popela. Dalším důvodem k pokusu o úprk mohlo být zemětřesení, které v tu dobu město zasáhlo a ničilo i ty nejstabilnější stavby. Útěk se mladému muži nezdařil – pyroklastický proud jej zasáhl na otevřeném prostranství, tedy bez jakékoli ochrany. Tenká vrstvička popela pod tělem ukazuje, že k smrti došlo hned při prvním příchodu tohoto proudu.
Druhý muž ležel ve schoulené poloze na pravém boku s pokrčenými končetinami – vypadá to, jako by se snažil v této fetální pozici chránit se před dopadajícími kusy sopečného kamení. Zjevně marně, erupci podlehl. Tento Pompejan byl o něco starší, bylo mu asi 35 let, měl menší a velmi podsaditou postavu a podle poškození kostí musel hodně namáhat horní i dolní končetiny. Právě on je vyobrazený na úvodní ilustraci článku.
Na jeho těle našli archeologové spoustu artefaktů, které jim do detailů přiblížily jeho poslední zápas se sopkou. Klíčovým nálezem je v tomto případě hliněný hmoždíř neboli mortatium. Tuto nádobu držel pravou rukou nad hlavou jako štít, jímž se chránil před kamením dopadajícím shora. Hmoždíř je silně poškozený, což je důkaz o síle sopečných projektilů, které do něj shora bušily.
U levé ruky měl mrtvý malou keramickou olejovou lampičku, kterou se nejspíš snažil svítit v temnotě, když sopečný mrak zastínil slunce. U těla se našla desítka mincí, kožený váček, v němž s největší pravděpodobností byly, se nezachoval. Naznačuje to, že si muž bral s sebou svůj majetek, takže nejspíš věděl, že se do „umírajícího“ města už nevrátí. Zahynul na konci první fáze erupce, mezi pátou a šestou hodinou ranní, na úsvitu druhého dne.
Oba nálezy potvrzují podle archeologů dobové svědectví římského autora Plinia mladšího, který popisoval, jak se lidé během erupce snažili chránit před padajícími troskami pomocí polštářů a dalších dostupných předmětů.
První experiment s AI
Na pozůstatcích staršího z mužů archeologický park v Pompejích zároveň poprvé vyzkoušel umělou inteligenci (AI) k digitální rekonstrukci jeho vzhledu, píše agentura Reuters.
Digitální rekonstrukce vznikla na základě archeologických dat ve spolupráci s univerzitou v Padově. „Pokud se umělá inteligence dobře využije, může přispět k rozvoji studií a ilustrovat klasický svět poutavějším způsobem,“ míní ředitel archeologického parku Gabriel Zuchtriegel. Odborníci ale zároveň zdůrazňují, že takové vizualizace mají interpretační charakter a nemohou nahradit samotný archeologický výzkum.
Erupce Vesuvu pohřbila v roce 79 našeho letopočtu město pod několik metrů silnou vrstvu popela a pemzy. Ve druhé fázi katastrofy byli lidé pohlceni žhavým oblakem, který kolem jejich těl ztuhl. Po rozkladu měkkých tkání zůstaly ve ztvrdlém materiálu dutiny. Ty začali archeologové v 19. století vyplňovat sádrou, aby získali plastické otisky obětí. Metodu systematicky zavedl v roce 1863 italský archeolog Giuseppe Fiorelli.
Pompeje, ležící asi 25 kilometrů jihovýchodně od Neapole, patří k nejvýznamnějším archeologickým nalezištím na světě. Město, které bylo po staletí skryto pod nánosy popela, nabízí mimořádně zachovalý obraz každodenního života v římské době – od domů a ulic přes fresky a nápisy až po předměty denní potřeby. Ročně lokalitu navštíví miliony turistů a výzkum tam stále přináší nové poznatky o průběhu jedné z nejznámějších přírodních katastrof starověku.
