Když roku 2003 vědci našli na indonéském ostrově Flores kosterní pozůstatky asi metr vysokého humanoida, byl to vědecký objev roku. Celkem zde byly nalezeny kosti patřící asi devíti jedincům a spolu s nimi i vyspělé nástroje.
Homo floresiensis neboli člověk floreský žil na ostrově ještě před zhruba 50 000 lety, tedy ještě v nedávné minulosti. Nejnovější výzkumy prokázaly, že poprvé se tam objevili už před milionem let, tedy o 200 000 let dříve, než se dosud předpokládalo.
Kvůli „výšce“ je tento hominid přezdíván hobit. Šlo o zcela nový, do té doby neznámý druh člověka. Předpokládá se, že příchod hominidů na ostrov Flores měl zásadní dopad na zdejší faunu. Především zřejmě způsobil vyhynutí obrovských želv a trpasličího slona Stegondon sondaari.
Homo floresiensis byl vysoký zhruba metr a hlavu měl velkou jako grapefruit. Přezdívku hobit dostal podle postav v Tolkienově Pánovi prstenů.
Co víme o hobitech?
Nález od počátku budil velký zájem – první paleontologický výzkum naznačil, že jde o zcela nový druh, další vědci ale tvrdili, že šlo o normální lidi moderního typu postižené mikrocefalií. Spor není zcela rozhodnutý doposud, obě strany mají logické argumenty, ale v poslední době se vědci mnohem více přiklání k verzi o samostatném druhu.
Nejnovější výzkum, jehož výsledky zveřejnila Australian National University, se k této teorii výrazně přiklání a jeho výsledky ji podporují. Popisuje, že předkem člověka floreského nebyl homo erectus, jak zněla doposud neprosazovanější hypotéza. Spíše jde o bratrance Homo habilis, domnívá se Dr. Debbie Argueová, která výzkum vedla. Podle její práce se zřejmě člověk floreský vyvinul v Africe a nějakým způsobem migroval do Indonésie na Flores.
Zatímco dosavadní výzkum se věnoval hlavně studiu mozkovny, nová práce se více zaměřila na studium kosterních pozůstatků těla. Vyplývá z ní, že člověk floreský byl od současného člověka mnohem vzdálenější, než si vědci zatím mysleli; od naší vývojové větve se oddělil již velmi dávno – přibližně před 1,75 miliony lety. Právě tyto archaické znaky jsou zřejmě příčinou toho, proč kosterní pozůstatky tak dlouho vědce mátly.
