Když studie odhadovaly, kolik plastů lidstvo produkuje a kolik jich proniká do přírody, narazili už před roky na záhadu: desítky milionů tun umělých hmot chybí. Teď je zřejmě našli, v podobě miniaturních umělohmotných částeček ve vodě.
Oceány jsou plné plastového odpadu. Teče tam řekami, některé státy do nich odpadky přímo vyvážejí. Ale kolik umělých hmot v mořích opravdu je, se dá jen těžko určit. Vědci teď poprvé popsali i množství těch nejmenších částeček umělých hmot, které do vody proniknou, takzvaných nanoplastů.
V oceánech se nachází zřejmě stovky milionů tun plastů. Nová analýza ale jeho odhadované množství ještě navyšuje. Výzkumníci z Nizozemského královského institutu pro výzkum moře (NIOZ) a Utrechtské univerzity tvrdí, že jako první poskytli reálný odhad nanoplastů znečišťujících oceány. Z jejich výzkumu vyplývá, že jen v severním Atlantiku je asi 27 milionů tun plovoucích plastových částic o velikosti menší než jeden mikrometr, což odpovídá právě definici nanoplastů.
- Mikroplasty je obecné označení užívané pro různorodé úlomky plastů o velikosti od 100 nanometrů až po pět milimetrů, které se vyskytují ve vodě, v půdě i ve vzduchu jako součást jejich znečištění.
- Mikroplasty tvoří směs vláken, kuliček či zlomků nepravidelného tvaru, z nichž část je záměrně v takové podobě vyráběna (primární mikroplasty), ale většina vzniká postupným nalámáním, fragmentací větších kusů plastů (sekundární mikroplasty). Tyto mikroplasty se posléze hromadí v oceánech.
- Nanoplasty jsou těmi nejmenšími druhy mikroplastů, jedná se o částice menší než 20 mikrometrů. Existuje řada podezření, že právě ony mohou působit nejhorší škody kvůli schopnosti pronikat různými biologickými bariérami.
„Plastové znečištění oceánů je velmi rozšířené, přičemž největší pozornost vědců je věnována makroplastům a mikroplastům. Naopak oceánské nanoplasty zůstávají z velké části nekvantifikované,“ uvedli vědci ve studii, která vyšla v červenci v odborném časopise Nature s tím, že tyto chybějící znalosti mohou vést k chybnému pochopení řady důležitých přírodních procesů. „Naše výzkumy naznačují, že nanoplasty tvoří dominantní část plastového znečištění moří,“ konstatují vědci.
K těmto závěrům dospěla studentka a spoluautorka studie Sophie ten Hietbrinková, která během práce na palubě výzkumné lodi cestující z Azorských ostrovů na evropský kontinentální šelf sbírala vzorky vody ze dvanácti míst po cestě. Ze vzorků odfiltrovala vše, co bylo větší než jeden mikrometr, a provedla molekulární analýzu toho, co v nich zůstalo. Výsledky pak tým extrapoloval na celý severní Atlantický oceán. To může být samozřejmě ovlivněné místem sběru, ale počet odběrů by měl tuto hrozbu podle vědců výrazně snížit.
Výzkum byl financovaný Evropskou unií v rámci grantu ERC, vědci na něj dostali 3,5 milionu eur.
Záhada chybějících plastů
Podle Hietbrinkové je 27 milionů tun „šokující množství“. „Ale díky tomu teď máme důležitou odpověď na paradox chybějícího plastu,“ uvedla s odkazem na otázku, která vědce trápí už řadu let. Odhady množství umělých hmot v oceánech totiž naznačovaly, že desítky tun plastů zkrátka „chybí“. Teď se ukázalo, že nechybí, je jen příliš malý na to, aby ho standardní výzkumy odhalily.
Studie popisuje, jak snadné je pro nanoplasty, aby se do oceánů dostaly. Cest je opravdu hodně. Od řek až po déšť, který tam přináší tyto mikroskopické částečky z pevniny. Podle vědců ale mohou nanočástice vznikat také při rozkladu velkých kusů plastů přímo v oceánu – a to jak jejich poškozením údery vln, tak i pouhým působením slunečního záření.
Když už do oceánů proniknou, znamená to, že nutně musí pronikat i do tamních ekosystémů. „Ví se, že nanoplasty mohou pronikat hluboko do našeho těla. Nacházejí se dokonce i v mozkové tkáni. Teď, když víme, že jsou tak všudypřítomné v oceánech, je také jasné, že pronikají do celého ekosystému; od bakterií a dalších mikroorganismů až po ryby a vrcholové predátory, jako je člověk,“ upozorňuje spoluautor studie Helge Niemann. Data z tohoto konkrétního výzkumu ale nedokáží odpovědět na otázku, jak moc je toto ovlivnění silné. „To je třeba dále zkoumat,“ dodal vědec.
Paradox chybějících plastů má sice už částečně dobré vysvětlení, ale není úplné. Ve vzorcích se totiž nepovedlo najít všechny druhy umělých hmot, jež by tam být měly: například chyběly polyethylen nebo polypropylen. Vědci pracují s několika hypotézami, ale jednoznačnou odpověď nemají. Je také možné, že různé druhy nanoplastů končí v různých místech různých oceánů. Proto by rádi stejně detailně prostudovali i jiné oceány.
