Vyšší pozice bývá spojována s bojovou nebo loveckou výhodou. Teď ale experimentální archeologové prokázali, že to neplatí u všech zbraní používaných v pravěku a starověku.
Přibližně před 30 tisíci lety dostali lidé v Evropě geniální nápad. Přišli s vynálezem, který dokázal zabít kořist nebo nepřítele, aniž by se majitel této zbraně dostal sám do ohrožení. Tento předmět se na různých místech planety nazývá rozdílně – vrhač oštěpů, atlatl nebo woomera.
Zatímco přesný hod oštěpem je možný jen na pár metrů, vrhač oštěpů využívající efektu páky tuto vzdálenost dělící lovce od smrti prodloužil asi na dvojnásobek. Při lovu sice byly atlatly postupně nahrazené modernější technologií – lukem – ve válčení se ale používaly na některých místech až do středověku. Pozoruhodné ale je, že podobným nahrazením neprošly samotné oštěpy.
Proč se to dělo? Právě to zkoumali archeologové, a to pomocí experimentů. Zajímalo je, jaký vliv na lov měla pozice lovce vůči zvířeti. Tedy to, jestli bylo v době kamenné výhodnější na kořist útočit shora, nebo z úrovně země. Jak vědí všichni fanoušci filmových Hvězdných válek, zaútočit z výše položeného místa přináší značnou výhodu:
Jenže podle nové studie to neplatí zdaleka ve všech případech. Konkrétně tento konkrétní experiment prokázal, že lovec vybavený vrhačem oštěpů tuto výhodu využít nedokáže.
Jak vypadal lov v pravěku
Pravěcí lovci v době kamenné nežili na rovných polích, jaká si oblíbili pozdější zemědělci. Naopak, obývali krajiny s výraznými topografickými prvky, jako jsou útesy, kaňony a údolí. Archeologické důkazy z lokalit, jako je Solutré ve Francii či lokalita Folsom v Novém Mexiku, naznačují, že první lidé po celém světě využívali přírodní útvary k chytání a zabíjení velké zvěře.
Podobně zřejmě terén využívali i lovci mamutů na jižní Moravě – velká zvířata nepadala do jam, jak se mnohdy ukazuje, ale lovci je spíš zaháněli do rozbahněných svahů a tam je ubíjeli.
Na slavné skále Solutré zase lovci zahnali stáda migrujících koní do slepé uličky tvořené jižní stěnou útesu a poté je v uzavřeném prostoru lovili. V americké lokalitě Folsom byly nalezeny známky toho, že lovci podobně využívali přítokové kanály lemované třímetrovými bočními stěnami a až osm metrů vysokými skalními stěnami k chytání a zabíjení bizonů.
Podle předchozích výzkumů právě podle terénu volili paleolitičtí lidé i místa svých sídlišť: právě proto, aby to měli blízko ke vhodným terénním prvkům, které jim umožňovaly snadný lov.
Vrhání a metání
Autoři studie vrhali oštěpem a metali atlatlem ze čtyř různých výšek – z úrovně země, ze tři, šesti a devíti metrů. Aby se tak vysoko dostali, pomohli si vysokozdvižnou plošinou.
Využívali sice jen moderní sportovní oštěpy a vrhače, ale věří, že výsledky byly podobné jako u pravěkých nástrojů, přičemž moderní zbraně kompenzovaly větší sílu a zručnost paleolitických lovců. Celkem nafilmovali vysokorychlostní kamerou 160 vrhů – díky přístrojům pak dokázali změřit rychlost v posledním metru před zásahem cíle. A z toho odvodili kinetickou energii zbraně. Ta je důležitá k pochopení ničivosti a tedy i účinnosti.
Výsledky ukázaly, že rychlost a kinetická energie se u hozeného oštěpu zvyšovaly s výškou odpalu. A to zcela zásadně. Pokud oštěp letěl z výšky devíti metrů, zvýšila se rychlost zbraně asi o 40 procent. Jenže to stejné nefungovalo u vrhače oštěpů.
Se zvyšující se výškou totiž naopak docházelo k poklesu rychlosti a kinetické dopadové energie. Podle vědců totiž jiný úhel vrhu způsobil uvolnění šipky ve vrhači, což snížilo pákový efekt.
Oštěp, nebo atlatl?
Šipky metané z atlatlu měly vyšší rychlost než oštěpy, když vylétly z úrovně země a mířily na cíl v podstatě horizontálně. To dávalo atlatlu výhodu při lovu v rovinatém, otevřeném prostředí. Přítomnost stromů nebo vyvýšený terén umožňující lovit z výšky ale z oštěpu činily lepší volbu.
Výsledky naznačují, že pro paleolitické lovce mohly být v terénu se značným převýšením výhodnější ručně házené oštěpy než „pákové“ atlatly. To by mohlo vysvětlovat, proč je některé kultury téměř nevyužívaly a proč nikdy oštěpy nenahradily úplně.
