V současné době se na území České republiky dá pozorovat vzácný meteorologický jev, takzvaná svítící oblaka. Co jsou zač stříbřité mraky, které se na nebi objevují po setmění?
Noční svítící oblaka vznikají vysoko v atmosféře ve výšce asi pětaosmdesáti kilometrů nad zemí, v takzvané mezosféře. Drtivá většina „normálních“ oblaků přitom vzniká v troposféře – to znamená do výšky zhruba deset až dvanáct kilometrů.
Výš než noční svítící oblaka neboli nocilucenty už žádné jiné oblaky v zemské atmosféře nevznikají. Zároveň je v těchto výškách atmosféra vůbec nejchladnější, i v letních měsících se tam teploty pohybují i okolo 120 °C pod nulou.
Tato oblaka jsou ve skutečnosti tenká vrstva ledových krystalků zachycených zpravidla na jemném prachu. Zajímavé je, že mohou vznikat i uměle, může je totiž vytvořit i člověk: například při startech raket. Stalo se to již několikrát, svítící oblaka byla pozorována při startu sovětských Sojuzů i Falconu Elona Muska.
Kdy a kde je sledovat?
V této výšce se vyskytují zcela běžně, jen jsou běžným okem neviditelné. Zahlédnout se dají pouze v situaci, kdy je nasvítí sluneční světlo „zespodu“ – musí se tedy jednat buď o Slunce vycházející, nebo naopak zapadající. Současně musí být dostatečná tma a také obloha by měla být čistá a jasná.
Pozorovatelé letní oblohy je tedy naleznou těsně nad obzorem, mají stříbřitou barvu, která ale může přecházet i do dalších odstínů. Typické jsou také velice jemnou strukturou, vypadají jako zářící pavučinky.
Nejlépe jsou vidět asi hodinu až dvě po západu nebo před východem Slunce a nejlépe právě v době slunovratu; protože se Česká republika nachází na okraji pásma, kde bývají vidět, reálně se u nás dají pozorovat jen od začátku června přibližně do konce července, v srpnu už jen vzácně.
Oblak, který věda neznala
Česká astronomická společnost uvádí, že až do roku 1885 o tomto úkazu nikdo nic netušil – teprve tehdy byl pozorován poprvé. Téhož roku byly poprvé viděné i z území současné České republiky, kdy to zaznamenal geofyzik Václav Láska.
Tato pozorování byla spojená s erupcí sopky Krakatoa, takže si většina vědců myslela, že existuje spojení mezi těmito oblaky a sopečnou činností. Teprve výzkum ve dvacátém století prokázal, že žádná taková souvislost neexistuje a šlo jen o náhodu: mraky se ve skutečnosti skládají z ledových krystalků.
Jak ve světě, tak u nás pozorování těchto oblaků v poslední době rychle přibývá. Už od devadesátých let dvacátého století se tedy spekuluje, že by vyšší množství oblaků mohlo souviset také se změnami klimatu.
