Otevíral Čechoslovákům svět. Snažil se ukázat, že Československo není pupek světa. Přál si, abychom jezdili za hranice, poznávali cizí prostředí a získali sebevědomí. Chtěl žít v zemi, kde se dá na slovo druhého spolehnout, kde jsou k sobě lidé tolerantní, poslouchají a mluví, jen když mají co říct. Na cestovatele Miroslava Zikmunda vzpomíná moderátor ČT Daniel Stach, který s ním mimo jiné vedl rozhovor pro pořad Hyde Park Civilizace v roce 2017.
„Cesty vedou někam a záleží na tom, kam si je nasměrujete,“ říkal cestovatel, spisovatel, obchodník, novinář, kameraman Miroslav Zikmund. On své cesty nasměroval do 112 zemí a teritorií. Spal na vrcholu Cheopsovy pyramidy, setkal se s lovci lebek i Pygmeji, málem zemřel žízní v Nubijské poušti.
Osobně se setkal s lidmi, o kterých se můžeme už jen učit – Jurij Gagarin, Edmund Hillary, Tomáš Garrigue Masaryk. Zažil události, které změnily osudy miliard lidí, ať už to bylo rozpadání koloniálního systému v Africe nebo nástup a vláda komunismu v části Evropy a Asie.
Spolu s Jiřím Hanzelkou zažili, co nikdo jiný v dějinách. Přesto při vzpomínce na Miroslava Zikmunda teď v uších slyším jeho smích a před očima vidím jeho běh. Ten smích je z okamžiku, kdy jsem mu naposledy volal. Povídali jsme si o všem možném, měl velkou radost, že se slyšíme, a navrhoval jsem mu, že se za ním zastavím, ať si můžeme v klidu popovídat. On se začal smát a říkal: „Danieli, jste hodný, ale nejezděte, víte, jak to na té D1 vypadá?“
A běh byl u rozhovoru, který jsem s ním natáčel do Hyde Parku Civilizace, když mu bylo bez pár týdnů 99 let. Byli jsme v jeho zlínské vile, ve které má přes dvanáct tisíc knih. Natáčeli jsme v přízemí, ale do patra, kde měl svůj neskutečně precizně vedený archiv, vedou vrzající sešlapané schody pokryté kobercem. A on po nich doslova vyběhl – šel jsem za ním a nestačil mu.
Když jsme rozhovor domlouvali, měl jednu prosbu: „Pane Stachu, mohli bychom si před natáčením nebo po něm na chvíli spolu sednout? Já bych na Vás měl několik otázek.“ Před samotným natáčením jsme si sedli a povídali, kousek od ostatních, o všem, co pana Zikmunda zajímalo. Byl připravený.
Zopakoval bych si to ještě jednou
Bavili jsme se nejdřív o pořadu, o přípravě, o angličtině, a pak postupně o všem možném. Ptal se na bratra, přesně věděl, jakými jazyky mluví moje sestra, že studovala v Japonsku. Rozhovor v Hyde Parku Civilizace samotný byl pro mě zážitek, velmi silný a skvělý, ale tahle situace, tyhle minuty, byly přece jen ještě jiné. Krásně jiné.
Během rozhovoru jsme mluvili o klíčových setkání a cestách. Pro mě osobně ale byla nejzajímavější část, ve které Miroslav Zikmund popisoval, jak vidí svět. Říkal, že nejdůležitější lidskou vlastností je fair play – to, že se můžeme spolehnout na dané slovo, že v naší společnosti nejvíc chybí tolerance a nejvíc přebývají slova: „Mluvíme do větru, říkáme spoustu slov, která nemají žádný smysl.“
Měl unikátní zkušenosti a díky nim jedinečný pohled na svět. I proto jsem se ptal, co by poradil svému osmnáctiletému já. „Já bych mu poradil, aby si ten život ještě jednou zopakoval, páč stál za to.“
A dokonce ani nechtěl na svém životě něco měnit: „Víte, měnit něco do minulosti je ztráta času, to nelze, takže bych se smířil s tím, že i s těmi chybami a s těmi prohřešky a omyly a šlápnutím vedle do louže, kdy si postříkáte blátem obličej a oblečení a všecko, tak bych to asi všechno zopakoval ještě jednou.“
Za svůj život vystřídal řadu zaměstnání, ale bylo jedno, které by chtěl mít. Přál si stát se neviditelným stvořením, které by bylo vybaveno perfektní nahrávací technikou, díky které by všechno barevně natáčel a zároveň zaznamenával vůně a pachy.
Konkrétně se chtěl vrátit k mladému Démosthenovi do doby, kdy se učil vyslovovat a snažil se překřičet moře, tedy do doby, než se stal jedním z nejvýraznějších řečníků lidských dějin. A chtěl navštívit i Julia Césara. To ale už v době, kdy byl starší, protože si přál slyšet jeho latinu. Hrozně ho zajímalo, jestli byla stejná, jakou se on učil na gymnáziu.
Poslední dar
Dlouho dopředu jsme řešili, co bychom mu mohli dát jako dárek po rozhovoru. Shodou okolností jsem v listopadu jel natáčet do center Evropské jižní observatoře v Chile. A Gábi, dramaturgyni Hyde Parku Civilizace, napadlo, abych přivezl kousek Chile – jedné z mála zemí, ve kterých pan Zikmund nebyl.
U radioteleskopu ALMA v nadmořské výšce 5050 metrů jsem vzal kámen. Šutr z Chile. A dodnes před sebou vidím, jak ho pan Zikmund drží v dlani, druhou rukou ho hladí a říká: „Danieli, já si ho pohladím, on je z jedné strany takový strupatý, ale z druhé strany je krásně hlaďoučký. Děkuju vám moc.“
Když jsme s natáčením končili, zeptal se pan Zikmund: „Je to všechno?“ „Ano, máme všechno, moc děkujeme.“ „Výborně! Hned jsem zpátky!“ Když se po chvilce vrátil, držel v ruce lucerničku a v ní pálenku: „Musíme si připít!“ Tak jsme uzavřeli natáčení o cestách po světě a proměnách světa.
Moc mě zajímalo jeho přání – co si mají lidé vybavit, když se řekne Miroslav Zikmund. Nechtěl, aby to byl souhrn dat. Chtěl, aby si lidé řekli, že to je „někdo, kdo jim otevírá svět, kdo jim naznačil, že Česká republika není pupek světa. A že je lépe se podívat za hranice, načerpat tam jiné znalosti k poučení a tím také získat víc sebedůvěry.“
Přál si, abychom si jej pamatovali jako člověka, který „chce otevírat svět, abychom se naučili víc a mohli jsme být lepšími lidmi.“
Myslím si, že se mu to povedlo. A věřím, že tuhle šanci dal Miroslav Zikmund nejedné generaci.
Teď vyrazil na cestu poslední. Chci si představovat to setkání s Jiřím Hanzelkou a úplně slyším, jak plánují, kam by mohli společně vyrazit, a jsem si jistý, že pokud by to jen trochu šlo, tak nám pošlou rozhlasovou reportáž nebo sepsanou knihu o svých zážitcích.
