Vědci z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd (ÚOCHB) pod vedením Miloslava Poláška vytvořili sloučeniny, které jsou až milionkrát stabilnější než obdobné látky využívané současnou medicínou při léčbě nádorů nebo jako kontrastní látky pro magnetickou rezonanci. Našli totiž nový způsob, jak bezpečně vázat kovové prvky v molekulách léčiv.
Klíčové jsou v tomto výzkumu kovy, které se nazývají lanthanoidy. „Lanthanoidy jsou v medicíně nepostradatelné, je ale obtížné vázat je dostatečně pevně v molekule léčiva. Vývoj v této oblasti posledních třicet let stagnoval. Stabilita je přitom extrémně důležitá například u kontrastních látek užívaných k zobrazování magnetickou rezonancí, které obsahují gadolinium. Víme totiž, že pokud kov z molekuly léčiva unikne do organismu, může napáchat škodu,“ upozorňuje Polášek a dodává: „Náš nový syntetický princip ‚ClickZip‘ zabuduje tyto kovy do molekul prakticky nevratně, a je tak mnohem bezpečnější.“
ClickZip podle něj funguje podobně jako past na myši. „Molekula je nejprve otevřena, aby se kov dostal snadno dovnitř, kde jsme pro něj připravili místo. Když se tam usadí, zaklapne se za ním víko pasti pomocí nevratné chemické reakce, takže ven už nemůže. Je to elegantní a krásná chemie,“ popisuje Tomáš David z ÚOCHB, první autor publikované práce. „Milionkrát větší stabilita znamená, že sloučenina vydrží milionkrát déle. To je jako srovnávat délku jedné epizody seriálu s délkou lidského života.“
Praktická využití
Nové sloučeniny by podle autorů prospěly například lidem s poruchami funkce ledvin, kteří nemůžou využívat vyšetření na magnetické rezonanci. U těchto pacientů se totiž kontrastní látka z těla vylučuje pomalu a hrozí proto, že se z ní uvolní toxické gadolinium. Tím ale možnosti využití nekončí.
ClickZip molekuly jsou totiž tak stabilní, že je lze doslova vařit v koncentrované kyselině bez známky rozkladu. Proto je možné označit s nimi například molekulu peptidového léčiva, a to pak otestovat ve zvířecím modelu. Díky unikátní značce se přesně a citlivě stanoví, do kterých tkání a v jakém množství se léčivo dostalo.
„Můžeme použít i několik značek současně a studovat víc parametrů v jediném organismu. Získáme tak víc dat a ušetříme mnoho pokusných zvířat,“ vyzdvihuje etický přesah výzkumu Miloslav Polášek. Tuto možnost takzvaného in vivo multiplexingu prokázali vědci díky spolupráci s Lenkou Maletínskou, která v ÚOCHB vyvíjí antiobezitní léčiva na bázi peptidů.
Technologii už autoři patentovali a hledají teď partnera, který by ji pomohl uvést na trh.
