Naši předkové z doby kamenné si večerní čas u ohně nekrátili jen vyprávěním příběhů. Na scény z běžného života se mohli podívat ve stejném stylu, v jakém my dnes sledujeme televizi, uvádí studie britských vědců. Obrázky vyryté na kamenné desky pravěcí lidé položili k ohništi, kde na nich mihotavé světlo utvářelo iluzi pohybu, jakousi ranou formu animace.
Výzkumníci z univerzit v severoanglických městech York a Durham prozkoumali padesát kamenných destiček ze sbírek Britského muzea, na které před zhruba patnácti tisíci lety dávní lovci a sběrači vyryli obrázky. Vápencové destičky objevili archeologové ve skalní dutině na jihu Francie v průběhu 19. a na začátku 20. století. Jsou na nich vyobrazena různá zvířata, zejména koně, jeleni či zubři, ale i vlci či kozorožci.
Britští vědci na okrajích některých kamenů s rytinami identifikovali vzorce poškození plameny, tedy důkaz, že destičky pravěcí lidé pokládali blízko ohně. Aby zjistili proč, provedli vědci řadu experimentů ve vlastnoručně postaveném prehistorickém táboře i ve virtuální realitě. Zrekonstruovali i vlastní kamenné destičky v původní podobě s jasnými bílými liniemi a rozložili je okolo ohniště.
„Experiment jsme provedli i v noci, kdy se efekt u mihotavého světla ohně projevil naplno. Když nám ty vyryté tvary ožily před očima, byl to poměrně vzrušující zážitek,“ řekla spoluautorka studie Izzy Wisherová z univerzity v Durhamu.
„Vzrušující také bylo, když jsme později pozorovali, že vzorce opálení ohněm vzniklé při této aktivitě se nejvíc podobají těm na našich exemplářích,“ dodala. Kamenné destičky podle ní mohly plnit i praktickou funkci, označovaly okraj ohniště.
Trik funguje na pochopení mozku
Lidský mozek je obzvlášť přizpůsoben k tomu, aby si měnící světlo a stín interpretoval jako pohyb a formy, které jsou mu vizuálně známé, v těchto proměnlivých světelných podmínkách identifikoval, uvádí studie. Díky plamenům a umístění řady destiček by vyrytá zvířata „ožila“, jako by byla animovaná, dodala Wisherová.
„Jednalo se o společnosti, které zvířaty v podstatě žily. Celý svůj život trávily jejich stopováním, lovem, přemýšlením o nich, jejich kůže zpracovávaly na oděvy. Nemyslím si proto, že je přehnané domnívat se, že si o zvířatech i vyprávěly“, uzavírá vědkyně.
Studii vědci zveřejnili v odborném časopise PLOS ONE.
