Lidský mozek je velmi špatně chráněný vůči lžím, nepravdám a mýtům. Dá se snadno ovlivnit pomocí několika dobře známých technik, prokázal výzkum.
Psychologové z britské univerzity Warwick studovali fenomén, který se v poslední době stává stále důležitějším. Proč lidé věří nepravdivým informacím, i když pro ně neexistují žádné důkazy?
Z výsledků studie vedené Dr. Kimberly Wadeovou vyplývá, že když se lidem opakovaně vypráví o fiktivním příběhu z jejich života, asi polovina jich uvěří, že se opravdu stal.
Tato studie zkoumala výsledky osmi pokusů, které se testovaly na 400 dobrovolnících. Účastníci těchto experimentů uvěřili, že zažili nejrůznější zkušenosti, které ve skutečnosti součástí jejich životů nikdy nebyly. Z „implantovaných vzpomínek“, jež se ve studii uvádějí jako příklad, vybíráme:
- V dětství jsem letěl/a balónem.
- Udělal/a jsem si legraci z učitele před celou třídou.
- Způsobil/a jsem zmatek na svatbě člena své rodiny.
Asi 30 procent všech zúčastněných tvrdilo, že si tento zážitek přímo pamatuje. Přijali, že se to stalo, a dokonce sami přidávali další detaily, které pravdivost příběhu potvrzovaly. Dalších 23 procent testovaných osob přijalo některou část z těchto implantovaných vzpomínek – a uvěřili jim. Podle Dr. Wadeové může být velmi obtížné zjistit, jestli si lidé doopravdy pamatují minulost, anebo uvěřili falešným vzpomínkám.
Jak vzniká falešná vzpomínka
Vědci ke vzniku falešných vzpomínek používají techniku sugesce kombinovanou se silným společenským tlakem. Účastníkům experimentů vědci řeknou, že zkoumají to, jak si lidé vybavují vzpomínky z dětství. Pak jim předloží příběhy, které mají od jejich blízkých příbuzných – mezi pravdivými historkami je ale ukrytá jedna zaručeně nepravdivá.
Během několika sezení jsou testovaní vyzýváni k tomu, aby si vzpomínky vybavovali pomocí různých vizualizačních technik, které jim paměť lépe otevřou. Přestože si řada lidí po tomto nejčastěji týdenním výzkumu nevybaví detaily nepravdivé zkušenosti, věří, že se stala.
Tato práce má význam v mnoha oblastech – zejména u forenzních věd, kde je autenticita výpovědi a tedy vzpomínky zásadní. Výsledky výzkumu se však uplatní také u terapií ale i při studiu stále důležitějšího fenoménu „fake news“, tedy falešných zpráv. Podle vědců, kteří se na práci podíleli, totiž může stejně fungovat kolektivní paměť velkých skupin lidí. A to může mít dopad na jejich vnímání reality.
„Víme, že ke vzniku falešných vzpomínek vede řada faktorů – například to, když člověka nutíte, aby si opakovaně vizuálně představoval vymyšlenou situaci, nebo aby ji podpořil nějakou fotografií. Dosud přesně nevíme, jak vypadá interakce mezi různými složkami falešných vzpomínek. Ale velká práce, jako je třeba naše mega-analýza, nás přivádějí blíž k cíli. Zjištění, že množství lidí má sklon k vytváření falešných vzpomínek, je důležité.“
