Lidstvu se podařilo zastavit ničení ozonové vrstvy. Stačila na to jedna konference a shoda, že stojí za to zachránit tento štít. Díky tomu se povedlo také zpomalit oteplování planety.
Ozonová vrstva je na dobré cestě k obnově, a to už během následujících čtyř desetiletí. To jsou výsledky nejčerstvějších odhadů panelu odborníků při OSN, který sleduje její dlouhodobý vývoj a každé čtyři roky zveřejňuje její aktuální stav. K plné regeneraci ozonové vrstvy by mělo dojít v polovině 60. let tohoto století.
Podle odborníků z panelu se podařilo eliminovat vypouštění 99 % látek poškozujících ozonovou vrstvu, které jsou zmíněny v Montrealském protokolu. Obnova ozonové vrstvy v horní stratosféře (ve výškách 20 až 40 kilometrů) vede ke snížení množství škodlivých ultrafialových paprsků dopadajících od Slunce na povrch Země.
- Jde o výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy. Odborně se definuje jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 Dobsonových jednotek. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření ozonu. Tvoří se pravidelně na sklonku zimy a během jara (srpen až listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 milionů kilometrů čtverečních. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovanými fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře.
- (zdroj: Elektronický meteorologický slovník)
Pokud se nic nezmění a bude se uplatňovat politika zákazu produkce ozon poškozujících látek i nadále, lze očekávat, že se ozonová vrstva dostane do stavu z roku 1980, kdy se poprvé objevila ozonová díra, nad většinou světa už kolem roku 2040. Později to bude v polárních oblastech, kde je dopad těchto látek největší a taky nejkomplikovanější. Nad Arktidou by měl návrat do normálu nastat kolem roku 2045, nad Antarktidou, kde došlo k největšímu zeslabení vrstvy a vytvoření takzvané ozonové díry, pak do roku 2066.
Návrat k původnímu stavu je poněkud pomalejší, než se původně čekalo, což souvisí s tím, že koncentrace chemických látek (především freony, tedy chlorované uhlovodíky) poškozujících ozonovou vrstvu klesá pomalu – aktuálně je jich asi o 20 procent méně než před 36 lety, kdy Montrealský protokol vstoupil v platnost. Přesto je trend jasný – škodlivých látek ubývá a ozonu zvolna přibývá.
Je ale nutné zdůraznit, že rozsah ozonové díry v jednotlivých letech se značně mění, což primárně souvisí s meteorologickými podmínkami. Proto byla například mezi lety 2019 a 2021 nad Antarktidou pozorována mimořádně rozsáhlá a hluboká ozonová díra. A v Arktidě, kde se ale o ozonové díře zpravidla nehovoří, byl rekordní úbytek ozonu pozorován v roce 2011, kdy jeho množství kleslo až o 80 procent.
Látky, které poškozují ozonovou vrstvu, respektive narušují přirozený proces vzniku ozonu, kterými jsou hlavně takzvané freony, rovněž působí jako velmi účinné skleníkové plyny a přispívají k antropogennímu zesílení skleníkového efektu. Díky svému dlouholetému setrvání v atmosféře přispěly za období 1955 až 2005 k více než třetině celkového oteplení planety. Vliv těchto látek je přitom obzvláště markantní v polárních oblastech, kde můžou až za polovinu oteplení, což mimo jiné vedlo k výraznému tání arktického mořského ledu.
Ozon a klima
Ačkoliv samotná koncentrace těchto látek v atmosféře je výrazně nižší než například oxidu uhličitého, jejich oteplovací potenciál je naopak dramaticky vyšší – asi dvacetinásobně. Ve druhé polovině 20. století tak obsadily druhé místo v příčině nárůstu teploty, hned po oxidu uhličitém. Zákaz používání těchto látek tak zvyšuje význam Montrealského protokolu i jako významného činitele zmírňujícího příčiny změny klimatu. Tento pozitivní dopad ale poněkud kalí fakt, že místo freonů se často používají fluorované uhlovodíky, které sice nepoškozují ozonovou vrstvu, zato působí rovněž jako velmi účinné skleníkové plyny.
Pokud jde o samotný ozon, jeho působení na změnu klimatu není úplně jednoduché. Na jedné straně, pokud se nachází ve stratosféře (tedy ve výškách cca 11 až 50 kilometrů), pohlcuje sluneční ultrafialové záření, a tím ohřívá příslušné vrstvy stratosféry. Pokles jeho množství způsobený zmíněnými chemickými látkami má celkově zchlazující efekt na zemský povrch.
Na druhé straně nárůst troposférického (tedy v nejnižší vrstvě atmosféry) ozonu, k němuž podle odhadů došlo v důsledku rostoucí koncentrace plynů znečišťujících spodní vrstvy atmosféry, má oteplovací účinek u zemského povrchu, přispívá tedy k zesílení skleníkového efektu.
Do budoucna se podle klimatických modelů stratosféra s největší pravděpodobností ochladí v reakci na změnu klimatu, což povede k prodloužení období, kdy se vyskytují vhodné podmínky pro procesy vedoucí k poškozování ozonové vrstvy způsobené chlórem a dalšími látkami v nižší stratosféře, zejména v polárních oblastech. Čím méně škodlivých látek v atmosféře bude, tím menší tento efekt nastane. Komplikovanost těchto procesů dobře ukazuje na provázanost dějů v atmosféře a někdy na první pohled nečekané dopady změny klimatu.
