Ozonová díra nad Antarktidou se za normálních podmínek začíná tvořit v polovině srpna a během listopadu se začíná postupně zmenšovat. Letos se ale oblast ozonové díry vytvořila o několik dní dříve než obvykle a od konce října si udržuje plochu o rozloze něco málo přes 15 milionů kilometrů čtverečních.
Každoročně se během australského jara začínají ve stratosféře nad jižním pólem hromadit látky poškozující ozonovou vrstvu. Ty společně se slunečním zářením, extrémně nízkými teplotami a polárními stratosférickými mraky vedou ke vzniku ozonové díry – výraznému snížení koncentrace ozonu ve stratosféře.
Ozonová díra se obvykle uzavírá kolem konce listopadu, kdy se zvýší teploty ve stratosféře, což vede ke změně směru stratosférických větrů a rozpadu polárního víru, který tvoří silné větry cirkulující vysoko v atmosféře nad Antarktidou a izolující studený vzduch nad jižním pólem.
Letos měla ozonová díra neobvyklý vývoj. Začala se zvětšovat dříve a stala se šestou největší od doby, co ji vědci pomocí družic sledují; měla celkovou plochu 26,15 milionu kilometrů čtverečních. Přestože se plocha ozonové díry do začátku října typickým způsobem zmenšovala, ke konci měsíce se opět zvětšila a udržuje si rozlohu přibližně 15 milionů kilometrů čtverečních, což by mělo podle předpovědí pokračovat i v prvním prosincovém týdnu.
Něco se změnilo
Letošní neobvyklá délka trvání ozonové díry se vyrovná ozonovým dírám z posledních tří let. Od roku 2020 se ozonové díry uzavírají mnohem později než obvykle, přičemž každá z nich se uzavřela v polovině až na konci prosince. Ozonové díry v těchto letech přetrvávají tak dlouho kvůli chladnějším než průměrným teplotám ve stratosféře a silnému polárnímu víru trvajícímu až do prosince.
Existuje několik možných příčin pozorovaného silnějšího polárního víru, jako je vodní pára vháněná do stratosféry sopkou Hunga-Tonga, oscilace ve větrných vzorcích na jižní polokouli a klimatické změny, i když v této oblasti by měl být proveden další výzkum.
Ředitel služby pro monitorování atmosféry Copernicus (CAMS) Vincent-Henri Peuch k tomu doplňuje: „Od podpisu Montrealského protokolu jsme výrazně snížili emise látek, které poškozují ozonovou vrstvu, čímž jsme dali atmosféře prostor pro obnovu. Jedná se o zdlouhavý proces, který zahrnuje mnoho proměnlivých faktorů, které je třeba sledovat, abychom správně pochopili, jak se ozonová vrstva vyvíjí.“
