Operace lebky je bez moderních anestetických metod a antibiotik téměř nepředstavitelná. Přesto trepanaci, neboli otevření lebky, prováděli v předkolumbovském Peru zcela rutinně – a podle nové studie také velmi úspěšně.
Když vědci zkoumali úspěšnost trepanací v Incké říši, ukázalo se, že byla nečekaně vysoká. V době, kdy Peru vládli Inkové, se pohybovala kolem 80 procent, přitom západní chirurgie měla o čtyři století později (tedy za americké občanské války) úspěšnost jen 50 procent.
Podle autorů této práce začaly trepanace původně jako léčba poranění hlavy – například po bitvách. Poté, co člověk utrpěl takto traumatické zranění, operace mu vyčistila kousky kostí z hlavy a současně ulevila otokům na mozku, které v takových situacích často vznikají. Zajímavé ale je, že mnoho lebek z tohoto období nemá žádné stopy po poranění hlavy. Je tedy pravděpodobné, že trepanace měly i jiný účel, možná rituální nebo náboženský, případně se používaly třeba na léčbu duševních poruch, které se fyzicky vůbec neprojevovaly. Trepanované lebky se nacházejí po celém světě, ale právě v Peru se jich dochovalo díky suchému klimatu nejvíce – v řádu stovek.
Autoři nejnovější práce zveřejněné v odborném časopise World Neurosurgery zkoumali 59 lebek, které pocházejí z Peru z doby 400 let před naším letopočtem až do 16. století našeho letopočtu. Z lebky se dá velice snadno poznat, zda pacient zákrok přežil – vědci to rozeznají na okrajích chirurgicky vyvrtaného otvoru. Pokud se začal hojit, musel se pacient po operaci zotavit nejméně na měsíce nebo dokonce na roky.
„Výsledky byly mimořádné,“ popsali vědci. U nejstarších operací zákrok přežilo jen asi 40 procent pacientů, ve střední době to ale bylo už 53 procent a v době Inků stoupl počet přeživších až na 75–83 procent. V nejpozdějším období v jedné z oblastí byl počet přeživších dokonce 91 procent.
Lepšila se nejen úspěšnost zákroků, ale také jejich kvalita. Vědci ukázali, že se zmenšovala velikost těchto otvorů a k jejich vzniku byla potřeba čím dál menší síla. Pozdější zákroky byly provedené mnohem jemněji, což znamenalo, že byla menší pravděpodobnost vzniku nějakého poškození mozku.
„Díváme se tady na víc než 1000 let vylepšování jejich metod,“ popsal výsledky pro odborný časopis Science archeolog Corey Ragsdale, který se na studii nepodílel. „Neměli jenom štěstí, oni byli opravdu šikovní.“ Za důkaz pokládá zejména fakt, že ve studii se objevilo rovnou několik případů pacientů, kteří přežili více trepanací. Rekordmanem byl muž z pozdního období Incké říše, který prožil úspěšně rovnou pět trepanací.
Lepší než Američané
Jak úspěšní ve skutečnosti Inkové byli, se ukázalo především ve srovnání s tím, jak často přežívali trepanace vojáci v americké občanské válce. I oni používali podobné metody, ale podle dobových záznamů byla jejich úspěšnost mnohem nižší. Zatímco Inkům umíralo 17–25 procent pacientů, americkým lékařům jich zemřelo mezi 46–56 procenty.
Obě čísla ale zřejmě nejsou úplně srovnatelná; podle lékařů se zranění z doby Inků nedají srovnávat s těmi, která vznikají při palbě střelnými zbraněmi. Zatímco drtivé a sečné zbraně inckých válečníků způsobovala nejčastěji povrchní poranění nebo otřesy mozku, výstřely z pušek a děl dokázaly dostat kusy kovů hluboko do nitra lebky. Moderní doba také přinesla větší konflikty, při nichž se zranění ošetřovali v přeplněných lazaretech, v nichž prudce rostlo riziko infekce – a tedy smrti.
