Čeští vědci popsali, na čem byl založen evoluční úspěch rodu homo. V rozsáhlém výzkumu dokázali, že zásadní pro něj byla schopnost vytrvalostního lovu: díky schopnosti potit se dokázali naši prapředkové uštvat jakékoliv zvíře.
Homo erectus pronásledoval kořist až pět hodin bez vody. Klíčem k úspěchu bylo pocení
Člověk je mezi primáty výjimečný mimo jiné tím, že mu chybí srst, vedle toho se může chlubit běžeckou vytrvalostí a má schopnost potit se. Na příčinách stojících za těmito unikátními lidskými vlastnostmi se však vědci stále nemohou shodnout. Podle jednoho vysvětlení jsme tyto vlastnosti získali díky vytrvalostnímu lovu, který před dvěma miliony lety v žáru afrického slunce praktikoval homo erectus.
Otázkou zůstávalo, jak mohli dávní lovci při několikahodinovém běhu předcházet dehydrataci. Antropologové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a tří amerických univerzit matematicky modelovali ztráty potu a zjistili, že homo erectus mohl lovit více než pět hodin bez nutnosti pít, aniž by jej ohrožovala dehydratace. Výsledky publikovali v prestižním časopise Journal of Human Evolution.
Pocení jako evoluční zbraň
Vytrvalostní lov, pozorovaný i u současných lovců-sběračů v Kalahari, spočívá ve štvaní kořisti pomocí běhu v poledním horku. Zatímco člověk se ochlazuje pocením, většina ostatních zvířat se potit nedokáže. Při běhu v horkém prostředí u zvířat rychle stoupá tělesná teplota, až je přehřátí donutí zastavit. Ve správných podmínkách tak člověk dokáže doběhnout i výrazně rychlejší kořist. Lovci však za svoji schopnost uštvat kořist během platí vysokými ztrátami vody. Řada vědců byla proto přesvědčena, že lov velkých zvířat se nemohl obejít bez nádob na vodu.
Českoamerický tým antropologů vedených Martinem Horou z Přírodovědecké fakulty UK nyní přišel s důkazy, že homo erectus byl schopen běžet bez vody dostatečně dlouho i na uštvání velké kořisti.
„Podle našich simulací by neměly ztráty vody ohrozit dávného lovce dříve než po pěti a půl hodinách vytrvalostního lovu,“ uvádí Hora. V případě současných lovců v Kalahari trvaly úspěšné vytrvalostní lovy antilop kudu dvě až pět hodin. Homo erectus by tak byl schopný dokončit bez nádob na vodu všechny zdokumentované vytrvalostní lovy velkých antilop.
Za překvapivě velkou vytrvalostí příslušníků homo erectus stojí jednak jeho značná velikost těla, jednak nízká rychlost simulovaných lovů. Větší lidé mají menší povrch těla vzhledem ke své hmotnosti, díky čemuž se z jejich těla může odpařit relativně méně vody. Homo erectus byl téměř o polovinu těžší než současní kalaharští lovci, což mu umožnilo běžet bez vody o tři čtvrtě hodiny déle. „Nízká rychlost simulovaných lovů odpovídala tomu, co známe z Kalahari, kde je lovec občas donucen zpomalit, aby udržel stopu kořisti,“ uvedli vědci.
„Rychlost vytrvalostního lovu byla tudíž výrazně nižší než závodní tempo dnešních maratonských běžců,“ dodává spoluautor studie Vladimír Sládek z Přírodovědecké fakulty UK.
Aktuální výzkum českých antropologů naznačuje, že i před vynálezem nádob na vodu bylo hlavním limitem vytrvalostního lovu přehřátí kvůli nedostatečnému odvádění tepla, spíše než dehydratace v důsledku nadměrných ztrát vody.
