V Grónsku se objevuje nová vegetace na značně velkých plochách, kde předtím roztála ledová pokrývka. Tyto proměny představují riziko v podobě zvýšených emisí skleníkových plynů a stoupání mořské hladiny, popsali vědci v nové studii, která vyšla v odborném časopise Scientific Reports.
Velké plochy ledu se od osmdesátých let dvacátého století změnily v neúrodné skály, mokřady i keřové porosty. Tento vývoj tak v Grónsku mění dál životní prostředí – ale důsledky cítí celý svět, ukázala studie.
Vědci v ní vycházeli z detailní analýzy satelitních záznamů. Ty odhalily, že během posledních třiceti let roztálo odhadem 11 tisíc kilometrů čtverečních grónských ledovců a ledové pokrývky. Pro srovnání: to je přibližně rozloha celého Středočeského kraje. Vegetace se tak v Grónsku rozšířila na více než dvojnásobek plochy, kterou pokrývala v době zahájení studie.
Současně tam téměř čtyřnásobně vzrostl počet mokřadů, což je další významný problém se závažnými důsledky. Protože v močálech dochází k rozkladu rostlinné hmoty, jsou významným zdrojem emisí metanu, jenž byl až doposud uvězněný pod ledem. O příčinách této změny autoři studie nijak nespekulují; za ústup ledu podle vědců může vyšší teplota vzduchu vyvolaná lidmi způsobeným globálním oteplováním. Od sedmdesátých let dvacátého století se zmíněná oblast otepluje dvakrát rychleji, než je světový průměr.
Existují důkazy, že zvýšená plocha vegetace má za následek další tání ledu, vyplývá ze studie. Příčin je více, ale tou hlavní je nižší odrazivost zelených a hnědých ploch ve srovnání s těmi ledovými: sluneční paprsky se od nich hůř odrážejí, takže krajina pohltí více tepla a tedy se celá více zahřívá. „Vidíme známky toho, že úbytek ledu vyvolává další reakce, které povedou k pokračování úbytku ledu a dalšímu ozelenění Grónska,“ poznamenal spoluautor výzkumu Jonathan Carrivick.
Vědci na základě poznatků vytvořili model umožňující předvídat oblasti Grónska, které v budoucnosti pravděpodobně postihnou „výrazné a zrychlené“ změny.
Bylo Grónsko v minulosti zelené?
Výraz Grónsko znamená „zelená země“. Tento ostrov opravdu v minulosti zelený býval, ale nikoliv v dobách, kdy na něm žili lidé. Významná část je totiž pokrytá ledovcem, který je starý nejméně 400 tisíc let.
Grónsko bylo ale částečně zelené i ve středověku, v období označovaném jako „středověká teplá perioda“ (zkratka MWP z anglického Medieval Warm Period), k němuž došlo asi mezi lety 950 a 1250. Šlo o lokální změnu klimatu, která zasáhla hlavně severní Atlantik a tedy i jih Grónska.
Podle islandských ság byl roku 982 odsouzen islandský sedlák Erik Rudý na tři roky do vyhnanství mimo ostrov. Se skupinou dalších vikingů se vydal na plavbu do Grónska, kde přistáli poblíž ústí fjordu Tunulliarfik; dnes se tam nachází moderní inuitská osada Narsarsuaq. Tato část Grónska je i v současnosti nezaledněnou a tedy dost zelenou oblastí. Legenda vypráví, jak Erik vymyslel optimistický název „Grónsko“, aby přilákal další osadníky. Tento trik zřejmě zafungoval, protože vyhnance následovaly další stovky mužů a žen.
S jejich příchodem na jihozápadní cíp Grónska se tam rozvinulo smíšené hospodářství, které bylo založené na kombinovaném pastevectví, lovu a rybolovu. Hospodářská zvířata se chovala hlavně kvůli mléku, sýru a máslu. Maso pocházelo převážně z lovu, a to jak místního, tak ze sezonních výprav dále na sever. Tyto delší výpravy směřovaly do oblastí, kde se hojně vyskytovali mroži, narvalové a lední medvědi. Kůže a slonovina se pak staly vývozním zbožím, které umožňovalo námořní obchod se zbytkem Evropy výměnou za železo, dřevo a další základní potřeby.
Po několika staletích této kolonizace se ale klima v regionu výrazně zhoršilo; led se posunul zpátky na jih a také stoupla hladina moře. Podle jedné z nedávných studií tak osadníci kombinací obou vlivů přišli asi o 200 kilometrů čtverečních půdy. Důkazem jsou pozůstatky některých osad, které jsou nyní pod hladinou.
Tyto změny měly negativní vliv na vikinskou společnost, zřejmě se k nim přidaly i další faktory jako hladomory a epidemie, takže vikingové Grónsko kolem roku 1500 nakonec opustili. Dokázali tam přežít jen Inuité, kteří byli lépe schopní adaptovat se na drsnější podmínky.
