Prach v okolí center galaxií podle dat astrofyziků významně ovlivňuje měření vzdáleností ve vesmíru. Upozornil na to tým fyziků pod vedením Michala Zajačka z brněnské Masarykovy univerzity, který zpracovával ultrafialová a rentgenová data ze souboru 58 galaxií.
Astrofyzici, kteří se dlouhodobě zabývají vznikem, strukturou a vývojem vesmíru, využívají explodující hvězdy – supernovy, jako takzvané „standardní svíčky“.
Standardní svíčka je v astronomii označení pro zdroj známé světelné energie, který umožňuje určit jeho vzdálenost od Země. Standardní svíčky slouží k měření vzdáleností ve vesmíru. Díky porovnání změřené intenzity záření supernovy s její celkovou energií lze totiž určit i takzvané svítivostní vzdálenosti ve vesmíru. Vědci v posledních letech ale objevili určité nesrovnalosti ve změřené míře rozpínaní vesmíru, takzvané Hubbleově konstantě.
„Je sice známá skutečnost, že vesmír se rozpíná a jeho rozpínání se zrychluje, známé metody ale přinášely zejména při měření rychlosti rozpínání rozdílné hodnoty,“ uvedl Michal Zajaček z Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Přírodovědecké fakulty univerzity.
Rozpor v Hubbleově konstantě se objevuje při porovnání blízkých a vzdálených měření. Rozlousknutí tohoto problému by pomohlo měření napříč celým viditelným vesmírem, což umožňují galaxie. „Nejprve je ale nutné je nakalibrovat, aby se daly využívat jako standardní svíčky k měření vzdáleností,“ uvedl brněnský fyzik.
Prach jako písečná bouře
Odborníci tak vytipovali 58 aktivních galaxií, které se dají kalibrovat pomocí dvou odlišných metod. První metoda vyhodnocuje ultrafialové a rentgenové záření vyzařované centry galaxií. Druhá metoda pracuje s hodnotami ultrafialového záření ve vztahu k poloměrům akrečních disků kvasarů. Akrečním diskem je nazývána struktura vytvořená z rychle rotujícího plynu okolo masivní černé díry v centrech galaxií. Plyn se při rychlém oběhu zahřívá na vysoké teploty kolem statisíců stupňů Celsia a září intenzivně zejména v ultrafialovém a rentgenovém oboru spektra.
„Z výsledků měření vzdáleností galaxií pomocí zmíněných dvou metod vyplynul rozpor, takže jsme se zabývali otázkou, čím to může být. Zjistili jsme, že prach, který se nachází v centrech galaxií a obíhá v podobě oblaků kolem centrální černé díry, může pohlcovat a rozptylovat jak UV, tak rentgenové záření těchto kvasarů, a tím zkreslovat změřené vzdálenosti galaxií od nás,“ vysvětlil Zajaček. „Je to, jako když si představíte písečnou bouři na poušti, která výrazně tlumí sluneční světlo,“ doplnil.
Podle vědců tak prach v okolí galaxií, který je tvořen především zrnky uhlíku a křemíku, zkresluje naměřené hodnoty vzdálenosti především u první metody, ale nemá vliv na druhou metodu, která pracuje se vztahem poloměr – svítivost. Na základě tohoto zjištění proto odborníci navrhují, aby se první metoda již k měření vzdálenosti galaxií a následně k určování parametrů stavby a vývoje vesmíru nevyužívala.
„Jde bezesporu o jedno z nejvýznamnějších témat, kterými se v současnosti fyzici zabývají. Tato metoda by mohla fyzikům pomoci v objasnění nejasností v současných teoriích o vesmíru. A kdo na to přijde, tak za to možná dostane nobelovku,“ dodal Zajaček.
