Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund přesně před 70 lety nasedli do Tatry 87 a vyrazili do Afriky. Tehdy ještě nemohli tušit, jak legendárními se jejich výpravy po světě stanou, ani to, že se připojí mezi nejslavnější české cestovatele.
Když v roce 1947 mladí absolventi ekonomie vyrazili do Afriky s cílem objet svět, loučil se s nimi před autoklubem v Opletalově ulici jen hlouček kamarádů a přátel. O tři a půl roku později byli už při návratu slavnými cestovateli, v ulicích Prahy jim mávali i kolemjdoucí.
Jejich cesta vedla nejprve do Afriky, zdolali ji od severu na jih. Jako zřejmě první překonali s automobilem celou Núbijskou poušť, vystoupali rovněž na nejvyšší africkou horu Kilimandžáro. Z Kapského města pak přepluli do Argentiny a vydali se na pouť po Jižní a Střední Americe. Celkem za tři a půl roku projeli 44 zemí, urazili 111 000 kilometrů, z toho 61 700 ve svém voze. Pořídili 10 000 fotografií a natočili jedenáct kilometrů filmu.
Celou svoji dlouhou cestu průběžně zprostředkovávali v rozhlasových reportážích a posléze zachytili v knihách. V roce 1959 daroval Hanzelka proslulý expediční vůz do sbírek technického muzea. V lednu 2006 byl prohlášen za národní kulturní památku, je trvale vystaven v dopravní hale. Kurátor automobilové sbírky NTM Petr Kožíšek upozornil, že vůz v dopravní hale není tím, se kterým Hanzelka a Zikmund startovali. „Ten skončil po nehodě v Libyi. V Alexandrii si pak z lodě vybrali další, rovněž stříbrný, a absolvovali s ním většinu své cesty,“ vysvětlil.
Jiří Hanzelka (1920–2003) a Miroslav Zikmund (* 1919) se seznámili na škole. V letech 1947–1950 spolu podnikli cestu do Afriky a Jižní Ameriky na voze Tatra 87. Jejich druhá výprava v letech 1959–1964 směřovala do Asie a Oceánie. Na obou shromáždili velké množství dokumentárního materiálu, napsali několik stovek reportáží a vzniklo několik knih – například Afrika snů a skutečnosti (1952), Za lovci lebek (1958) nebo Světadíl pod Himálajem (1969). Po této knize vyšly ostatní cestopisy oficiálně až po roce 1989.
Druhá cesta
Svůj studentský sen si podruhé vyjeli splnit 22. dubna 1959, když s dvoučlenným doprovodným týmem a se dvěma vozy značky Tatra 805 odstartovali od budovy Autoklubu z pražské Opletalovy ulice na cestu po Asii, Austrálii a Oceánii.
Na pět a půl let trvající výpravě procestovali tři desítky zemí, v nichž opět nasbírali bohatý dokumentační materiál v podobě množství unikátních fotografií, filmových, zvukových a písemných záznamů. I tentokrát si nerozlučná cestovatelská dvojice připsala jeden světový primát. Zřejmě jako první projeli automobilem napříč Sovětským svazem z východu na západ. I tentokrát jim nebylo dopřáno projet celou zamýšlenou trasu, když museli oželet návštěvu pátého australského kontinentu. „Pět a půl roku jsme se toulali po celé Asii. Sjeli jsme ji od nejjižnějšího cípu až po Severní ledový oceán. Tam jsme byli daleko za polárním kruhem. Umožnili nám také prohlédnout si zemi z vrtulníku, abychom viděli oblasti, kam se normálně s Tatrou nedostanete.“
Jak se rodí sen
Plán na společnou cestu kolem světa začali Hanzelka se Zikmundem spřádat už v roce 1938, kdy se poprvé setkali jako studenti Vysoké školy obchodní v Praze. Za jejich cestovatelskou vášní, kterou navzdory válce přiživovali svou cílevědomostí, nestála jen touha po dobrodružství. Podnětem k poznávání mnohdy dálných končin byla také snaha reprezentovat poválečné Československo, pomoci obnovit a navázat nové obchodní kontakty a propagovat značku „Made in Czechoslovakia“, jak v mnoha rozhovorech připomínal Miroslav Zikmund.
Na asijskou pouť vyrazili oba inženýři symbolicky na den přesně po dvanácti letech od první výpravy na černý kontinent (1947 až 1950). Kromě nich posádku tvořili lékař Robert Vít, kterého v roce 1961 na Cejlonu vystřídal další lékař Josef Koryta, a mechanik Oldřich Chalupa, jehož ve stejném roce zastoupil Miroslav Dryák. Oproti předchozí cestě, kterou absolvovali ve dvou, doznala změny i volba nového vozu.
Zdolávat desetitisíce kilometrů náročného terénu už neměli cestovatelé ve spolehlivé osobní Tatře 87. Místo ní je po kamenných a písčitých pouštích Blízkého východu, bažinách tajemné Indonésie a nekonečných kilometrech sibiřské tajgy vozily dva speciálně karosované odlehčené náklaďáčky z kopřivnické tatrovky. Veliké zatížení a extrémní jízdní podmínky si však brzy vybraly daň ve zvýšené poruchovosti obou vozů a mechanici prý neměli nouzi o práci.
První trasa tatrovek vedla přes Jugoslávii a Turecko na Blízký východ. Pak putovali lodí přes Rudé moře do Pákistánu a odtud po souši do Indie. Zdolali například horské cesty Nepálu, doslova prokřižovali ostrov Cejlon a než zavítali na zpáteční cestu přes Sovětský svaz, zvládli i deštěm rozbahněnou Sumatru, Novou Guineu proslulou kanibalismem a lidnaté japonské souostroví. Do Prahy na zaplněné Staroměstské náměstí se vrátili 11. listopadu 1964.
Ze své druhé výpravy H+Z také vypracovali pro vyvolený počet adresátů čtyři zvláštní zprávy – o Západním Irianu, Indonésii, Japonsku a SSSR. Nejožehavější z nich se ukázala být „Zvláštní zpráva č. 4“ o zkušenostech ze Sovětského svazu, která podávala nelichotivý obrázek o stavu sovětské společnosti a vyvolala značnou nelibost komunistů doma i v SSSR. Zpráva samotná pak skončila v trezoru a oficiální veřejné prezentace se dočkala až v roce 1990.
Podruhé se komunistickému vedení znelíbili svou angažovaností během pražského jara, když prohlásili, že srpen 1968 nebyl bratrskou pomocí, ale stejnou okupací, jako byla ta nacistická. Jejich životní dílo se na dvě desetiletí ocitlo na indexu a zákaz postihl také jejich největší vášeň.
Do „zapovězené“ Austrálie se H+Z nakonec přece jen podívali. I když nemocný Hanzelka už jen zprostředkovaně díky Zikmundovým filmovým záběrům, které pořídil během své tamní cesty v devadesátých letech.
