Cílem sovětského programu Veněra (rusky Venuše) realizovaného v letech 1961 až 1983 bylo prozkoumat pomocí automatických sond druhou planetu naší sluneční soustavy Venuši. Program byl úspěšný a přinesl celou řadu poznatků. Celkem bylo do vesmíru vysláno 16 sond Veněra. Úspěšná byla například Veněra s pořadovým číslem čtyři, která před 50 lety, 18. října 1967, provedla první přímý výzkum atmosféry Venuše.
Do vesmíru se 1106 kilogramů vážící a 3,5 metru vysoká sonda vydala v červnu 1967 z kosmodromu Bajkonur na nosné raketě Molnija-M. Skládala se z válcovité hlavní části a z přistávacího modulu. Základní část obsahovala kromě solárních panelů magnometr, detektory kosmického záření, kyslíkový a vodíkový indikátor a iontové pasti. Přistávací modul, který vážil 383 kilogramů, obsahoval dva teploměry, barometr, radiový výškoměrem, měřič hustoty atmosféry, 11 analyzátorů plynů, dva radiové vysílače a padákový systém.
V říjnu se po čtyřech měsících putování vesmírem sonda stala prvním člověkem vytvořeným přístrojem, který poslal na Zemi údaje o složení atmosféry cizího kosmického tělesa. Během hodiny a půl dlouhého klesání Veněra 4 výrazně poopravila představy vědců - ukázalo se například, že více než 90 procent plynného obalu druhé planety sluneční soustavy tvoří oxid uhličitý a dokonce celých sedm procent tamní atmosféry tvoří dusík.
Hlavní část sondy shořela v atmosféře planety a přistávací modul se odmlčel ve výšce 28 kilometrů nad povrchem planety a pravděpodobně byl zničen vysokým tlakem a teplotou okolní atmosféry.
Urputný program provázely neúspěchy
Sovětský program Veněra byl úspěšný a přinesl celou řadu poznatků, jeho rozjezd ale provázely problémy. Neúspěchem skončil už první let k Venuši, na nějž se počátkem února 1961 vydala sonda označovaná jako Veněra 1VA. Kvůli závadě na posledním stupni nosné rakety shořela po několika dnech v zemské atmosféře.
Ruská vesmírná sonda Veněra 1 se měla stát prvním vyslancem lidstva, jenž přistane na povrchu jiné planety. Zasáhnout Venuši se sice Veněře kvůli technické závadě nepodařilo, i tak si ale vysloužila čestné místo v dějinách dobývání kosmu. Byla totiž první sondou, která prolétla v bezprostřední blízkosti této planety.
Veněra 3 v roce 1966 dosáhla jako první pozemské těleso povrchu Venuše a skutečným triumfem pak byla mise Veněry 7, která v prosinci 1970 dosedla na povrch planety a prokázala, že na Venuši panuje teplota kolem 470 stupňů Celsia a atmosférický tlak je zhruba 90krát vyšší než na Zemi. O necelých pět let později se orbitální část Veněry 9 stala první umělou družicí Venuše.
Zájem o výzkum Venuše neprojevovali pouze Rusové, ale i druhá kosmická velmoc, Spojené státy. V prosinci 1962 prolétla americká sonda Mariner 2 ve výšce 35 000 kilometrů nad planetou. Přímo na Venuši se ale Američané dostali s velkým zpožděním oproti Rusům. V prosinci 1978 dopadla na povrch planety trojice pouzder s vědeckými přístroji, která byla součástí sondy Pioneer-Venus.
Jejich cílem bylo zkoumat atmosféru Venuše, jedno z pouzder však dopad nečekaně přežilo a ještě hodinu z povrchu planety vysílalo naměřené údaje. V roce 2005 vyslala k Venuši svou sondu Venus Express také Evropská kosmická agentura (ESA). K planetě doletěla o rok později a v roce 2015 zanikla.
Venuše je v pořadí druhou planetou podle vzdálenosti od Slunce a po Slunci a Měsíci je nejjasnějším objektem oblohy. Odpradávna lidé Venuši spojovali s božstvy nejrůznějších předkřesťanských kultů. Nejen ve starých, ale i v moderních jazycích pro ni existují jména Jitřenka a Večernice podle její ranní nebo večerní viditelnosti.
Venuše se v mnohém podobá Zemi. Má průměr 12 103 kilometrů, kolem Slunce oběhne za 225 dní, vzdálenost od Slunce má zhruba poloviční než Země. Tím ale podobnost končí a podmínky na Venuši jsou z pohledu člověka nepříznivé. Na povrchu panují extrémní podmínky způsobené silným skleníkovým efektem. Atmosféra je složena převážně z oxidu uhličitého, tlak je 92krát vyšší než na Zemi a teplota dosahuje až 480°C. Venuše jako jediná z planet rotuje v opačném směru, než v jakém obíhá kolem Slunce.
