Symbiotické houby mají podle posledních výzkumů zásadní vliv na schopnost rostlin přežívat a prosperovat. Velký mezinárodní výzkum teď popsal genom více než stovky těchto hub. Mohlo by to pomoci pochopit, jak překonat problémy spojené se změnami klimatu, i vylepšit úrodnost zemědělských plodin.
Mezinárodní tým, jehož součástí jsou i čeští vědci, rozluštil genomy 135 hub. V rámci studie, kterou publikoval časopis Nature Communications, popsal také 62 nových genomů takzvaných mykorhizních hub. Tyto houby pomáhají kořenům rostlin získávat živiny z půdy. Poznatky přispějí k výzkumu vývoje symbiózy mezi houbami a rostlinami.
Symbiotické, tedy oboustranně výhodné, soužití hub a rostlin je v přírodě velmi časté. Podle odhadů vědců se týká asi 90 procent všech rostlinných druhů. Buňky kořenů rostlin a houbová vlákna tvoří orgán, skrze který mohou houby z rostlin získat organické látky, hlavně uhlík. Rostliny přes něj pak přijímají živiny z půdy – třeba dusík nebo fosfor. Mykorhizní houby bez symbiózy nedokážou existovat. Rostliny se však, v půdách s dostatkem živin, bez těchto hub obejdou.
Adaptace v přírodě vítězí
Rozluštění genetické informace hub vědcům podle Akademie věd pomůže pochopit, jak se mykorhizní houby adaptují na soužití s rostlinami. Analýza genomů hub, včetně známého hřibu dubového či muchomůrky růžovky, podle týmu prokázala velmi silnou závislost. Díky ní je možné, aby rostliny prospívaly i v půdách, které jsou na živiny chudé.
Podle spoluautora výzkumu Petra Baldriana to, že symbióza vznikala v evoluci opakovaně, svědčí o tom, jak výhodná pro obě strany je. „Přestože rostliny platí za soužití s houbami vysokou cenu – často až jednu třetinu všech vytvořených uhlíkatých látek – je tato spolupráce pro ně stále výhodná,“ dodal vědec, který působí v Mikrobiologickém ústavu.
Vědci z ústavu se v poslední době podíleli mimo jiné také na sestavení on-line atlasu složení houbových společenstev, o čemž informovala Akademie věd v létě. Databáze pokrývá všechny suchozemské oblasti světa a čítá desetitisíce vzorků. Třicet vědců na ní pracovalo tři roky.
