Koronavirová pandemie rozvrací v lidech pocit takzvaného ontologického bezpečí, všímá si ve svém komentáři socioložka Helena Kubátová. I když na jaře měli Češi strach, viděli podle ní světlo na konci tunelu a mnozí vnímali karanténu jako šanci k odpočinku. Nyní je situace jiná. I když začalo nemocných exponenciálně narůstat, řadu lidí to nyní nechává chladnými, zmocnila se jich totiž únava z nejistých vyhlídek.
BLOG: Pandemii můžeme chápat jako krutý a nikým nezaviněný sociální experiment
Ontologické bezpečí bylo pro moje studenty sociologie po celá léta abstraktním pojmem. Jeho autor, britský sociolog Anthony Giddens, ho definoval jako neuvědomovanou víru ve stálost naší identity i ve stálost našeho sociálního a materiálního prostředí. Prostě že my a náš život budou zítra pokračovat stejně jako dosud, budou se opakovat stejné problémy, které budou vyžadovat stejná řešení, a že tedy naše předchozí zkušenosti budou stačit na zvládání budoucích situací. Zdá se to být tak samozřejmým faktem, že se moji studenti divili, proč se tím vůbec zabýváme. Vcelku marně jsem vysvětlovala, že ten, kdo pocit ontologického bezpečí má, neuvědomuje si ho a ani neví, proč by se jím měl zabývat.
Teprve v situaci, kdy se náš pocit ontologického bezpečí ocitne v nebezpečí, nebo je dokonce rozvracen, pochopíme, jak důležitý je. Pandemie nemoci covid-19 bezpochyby náš pocit ontologického bezpečí rozvrací. Můžeme ji proto chápat jako nikým nechtěný a nezaviněný krutý sociální experiment.
Důvěra a rutina
Základem ontologického bezpečí je důvěra a rutina. Důvěra, že známe všechny věci, které nám umožňují v sociálním světě fungovat, přestože je nejsme schopni pojmenovat. To, že takto důvěřujeme, nám přináší benefity: nemusíme promýšlet každý svůj krok, nemusíme se neustále bát neznámého, což nám uvolňuje myšlenkové kapacity a umožňuje prakticky jednat. Tuto důvěru průběžně upevňujeme tím, že dodržujeme zvyklosti a každodenní rutiny.
Rutina usnadňuje předvídatelnost a transparentnost chování lidí a zpětně působí na důvěru. Rutinní aktivity jako jsou práce, jídlo, pití, spánek, hygiena, nákupy, cestování, setkávání s přáteli, péče o děti a podobně utvářejí naši každodennost a odehrávají se ve světě všedním, přirozeném, domácím a zvykovém, který jako samozřejmý svět zdravého rozumu není zpochybňován. Jejich vykonávání předpokládá určitý objem vědění o známých, většinou však nepsaných normách a pravidlech.
V rámci socializace přijímáme hotové kulturní vzorce, které nám slouží jako nezpochybnitelní průvodci pro všechny situace, které se běžně odehrávají v sociálním světě. Jsou to důvěryhodné návody na interpretaci sociálního světa a na zacházení s věcmi a lidmi tak, abychom s co nejmenším úsilím získali co nejlepší výsledky a vyhnuli se nežádoucím důsledkům. Kulturní vzor eliminuje nepříjemné nebo problematické otázky tím, že poskytuje hotové návody k použití.
Jak píše Giddens, moderní společnost je ve srovnání s předmoderní společností komplikovaná a přináší s sebou množství globálních rizik – od rizika nukleární války, ekologické katastrofy až po snadné šíření infekčních chorob. Jsou to rizika, se kterými jsme nuceni žít, přestože je nemáme pod kontrolou.
A právě pocit ontologického bezpečí nám život s těmito riziky usnadňuje. Drtivá většina lidí se těmito riziky nezabývá, dokud nenastane nějaká kritická situace. Naše důvěra a rutina jsou pak narušeny a ztrácíme pocit ontologického bezpečí. Jsme paralyzováni strachem a veškerou svou energii investujeme do pouhého přežívání ze dne na den.
- Autorka textu je socioložka, která působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Úder jarní vlny
Jarní vlna pandemie přišla bez varování a do značné míry nám vzala víru, že známe všechny věci, které nám umožňují fungovat v sociálním světě. Důsledkem tohoto narušení ontologického bezpečí byl strach z nemoci, ze smrti, strach o naše blízké.
Podle výsledků on-line dotazníkového výzkumu National Pandemic Alarm, který v pěti zemích mapuje aktuální postoje veřejnosti v souvislosti s probíhající pandemií koronaviru, byla na začátku celostátní karantény 16. března míra strachu Čechů (takzvaný index paniky) vysoká, i když nikoliv nejvyšší ve srovnání zejména se Slovenskem a Bulharskem. Přinejmenším od začátku dubna index paniky klesal, nejnižšího bodu dosáhl 10. června.
Jarní vlna pandemie ohrozila jak důvěru, tak rutinu, tedy oba mechanismy podílející se na pocitu ontologického bezpečí. Nepsané normy a pravidla jak zvládat každodenní činnosti se staly neúčinnými, kulturní vzory byly zpochybněny, návody na interpretaci sociálního světa ztratily na důvěryhodnosti. Kulturní vzorec přestal eliminovat nepříjemné a problematické otázky a poskytovat hotové návody k použití.
V této situaci byla většina z nás donucena radikálně změnit způsob života a každodenní rutiny. Tyto změny nebyly pro všechny z nás stejné, protože byly závislé na mnoha okolnostech: na způsobu ekonomické aktivity (zaměstnanci, zaměstnavatelé, osoby samostatně výdělečně činné), na charakteru profese (v této souvislosti je příznačné dělení na obrazovkovou ekonomiku, takzvanou high-tech, která je založená na informačních technologiích, a na dotykovou ekonomiku, takzvanou high-touch, což jsou profese, při kterých se musíme dotýkat lidí a věcí), na velikosti domácnosti (jednočlenné či vícečlenné domácnosti), na věku a zdraví, na výši a jistotě příjmů, na úsporách, na vzdělání a mnoha dalších.
Na to, abych se zde věnovala všem změnám, není prostor a možná už to ani nechcete číst, protože jsme to zažívali na vlastní kůži. Celostátní karanténa vyhlášená v polovině března znamenala pro ekonomicky aktivní občany a pro žáky a studenty propojení pracovního/školního a osobního života.
Prostřednictvím práce z domova a distanční výuky se nám pracovištěm a školou stala naše domácnost, což bylo pro mnohé z nás spojeno s řadou problémů, jako je „boj“ o pracovní místo a o klid na práci, ztráta soukromí i bezpečného útočiště. Práce z domova vyžaduje specifickou schopnost samostatně strukturovat a rozvrhovat čas nebo dovednost zacházet s komunikačními technologiemi. Musíme se také obejít bez četnějších sociálních kontaktů.
Pro mnohé z nás se pracovní život stal zdrojem frustrace a stresu. Mnozí máme obavy ze ztráty zaměstnání či krachu podnikání (nebo už jsme o zaměstnání či podnikání přišli), mnozí jsme byli nuceni změnit profesi. Některé druhy podnikání zaznamenaly strmý pád (restaurace, hotely, cestovní ruch a podobně ), jiné prudký nárůst (e-shopy a další oblasti, které jsou založeny na elektronické komunikaci).
Změnilo se naše spotřební i nákupní chování. Méně utrácíme, téměř všichni jsme se naučili nakupovat na internetu a platit bezhotovostně.
Změnila se i náplň volného času. Náhle nebylo možné chodit do kin a divadel, na koncerty, do muzeí, ale ani do restaurací, hospod a barů. Kultura dává životu smysl, člověk se má na co těšit. A najednou nebylo na co se těšit. Chyběly nám příjemné podněty, které poskytuje nejen kultura, ale také setkávání s přáteli.
Na jaře byly téměř všechny naše plány rozmetány ze dne na den. Byli jsme nuceni improvizovat, naše vyhlídky byly nejisté. S pandemií jsme měli nulovou zkušenost. Podle výsledků dotazníku National Pandemic Alarm jen přibližně tři procenta Čechů měla osobní zkušenost s výskytem nového onemocnění ve svém okolí. Měli jsme sice strach, nicméně viděli jsme světlo na konci tunelu. Proto mnozí chápali karanténu a další opatření jako šanci zpomalit a odpočinout si.
V té době jsem slyšela vyprávět řadu lidí, že teprve karanténa jim ukázala, jak jsou přepracovaní a jak rychle před tím žili. Někteří dokonce karanténu chápali jako šanci na nový začátek. Mnohým z nás se podařilo nově uspořádat svoje každodenní rutiny. Přestože jednání vlády bylo často chaotické, podle výzkumu National Pandemic Alarm jsme jí důvěřovali a důvěřovali jsme také opatřením, která nařizovala. Když to pak v létě vypadalo, že jsme pandemii úspěšně zdolali, oddechli jsme si a přestali být ostražití.
Proč jsme na podzim jiní než na jaře?
Jenže na podzim přišla druhá vlna, která nejméně od poloviny září nabírá na síle. Teď, na přelomu října a listopadu, se počet úmrtí v průměru pohybuje kolem stovky denně. Počet pozitivně testovaných lidí se denně pohybuje nad 10 tisíci. Třicet procent provedených testů má pozitivní výsledek. Počet hospitalizovaných pacientů aktuálně překračuje šestitisícovou hranici, stovky pacientů jsou ve vážném stavu. Stručně řečeno, nastal exponenciální růst. Hrozí nám zahlcení zdravotního systému.
Zdá se však, že na rozdíl od jarní vlny tato fakta zanechávají mnoho lidí chladnými. Mnozí dokonce tyto informace přestali sledovat. Poslední výsledky výzkumu National Pandemic Alarm z 16. října ukazují, že index paniky sice opět stoupl, nedosáhl však ani zdaleka úrovně strachu v první jarní vlně.
Proč jsme na podzim jiní než na jaře? Jiné je to, že přichází něco, o čem soudíme, že už to známe. Staré, otravné „už zase“. Chybí světlo v tunelu, chybí naděje. Myslím, že se nás zmocnila únava z nejistých vyhlídek, kterou ještě zvyšují chaoticky vyhlašovaná vládní opatření, kterým už zřejmě řada lidí nevěří. Snažíme se žít, pokud je to jen trochu možné, normálně, protože víme, že koronavirus zde s námi bude ještě dlouho.
Koronavirus a rizika s ním spojená jsme zahrnuli do svých každodenních rutin, protože ve stavu rozvráceného ontologického bezpečí se nedá žít dlouho. Mnozí z nás stále docházejí na pracoviště, mnozí pokračují dál v práci z domova. Školy všech stupňů jsou zavřené a naděje na jejich otevření do konce roku je mizivá. I když byly školy na zavedení distanční výuky na podzim lépe připravené, je zřejmé, že fyzický kontakt učitele a žáka nelze zcela nahradit žádnou technologií.
Ale pandemie nás také mnohému naučila. Ukázali jsme, že umíme být solidární. Umíme improvizovat. Pokud jsme nevěděli, co je to globalizace, teď už to víme. Přesvědčili jsme se také o tom, že máme skvělé nemocnice i zdravotnický personál. Zjistili jsme, že práce z domova nám i zaměstnavatelům může přinést řadu výhod. Mnozí z nás dostali impuls něco opustit a začít jinde znovu.
Mnozí z nás však každodenně bojují s existenčními problémy, které si sami nezavinili. Mnozí z nás ztratili své blízké. Exponenciální růst pozitivně testovaných, ale zejména hospitalizovaných pacientů ukazuje, že se blíží přetížení zdravotního systému. Proto prosím, abychom nepodléhali svému horko těžko nabytému pocitu ontologického bezpečí a neotupěli v nových rutinách. Dodržujme epidemiologická opatření a vyhlasme si každý svůj osobní lockdown. Bez ohledu na to, jestli vládě věříme, či ne, je to zřejmě jediná cesta, jak exponenciální nárůst zastavit a zabránit katastrofě.