Houba Eryniopsis lampyridarum si vytvořila pozoruhodný způsob, jak šířit své spóry, popsali vědci.
Biologové v Severní Americe zkoumali málo známou houbu jménem Eryniopsis lampyridarum a její vztah k broukům. Pátříčkovití brouci žijí na loukách a polích Severní Ameriky; živí se květy rostlin. Získávají zde vše potřebné k životu, takže je jen málokdy opouštějí – dokonce se na nich páří. Na stejném typu květin žijí také výše zmíněné houby Eryniopsis lampyridarum.
Tato houba dokáže pomocí svých spór nakazit brouky Chauliognathus pensylvanicus, kteří se na rostlinu vydají. S tělem nakaženého hmyzu pak houba začne provádět podivné věci, popsali vědci ve studii, která vyšla ve specializovaném časopise Journal of Invertebrate Pathology. Chování houby popsali jen s malou nadsázkou jako „zombifikaci“.
Past na živé
Houba totiž dokáže hmyz proměnit v miniaturní obdobu živého mrtvého známého z hororů. Velmi rychle poté, co je infikován, se hmyzu zaseknou kusadla, když se zakousne do rostliny. Nemůže se tedy vůbec pohybovat a zvíře zemře. Ale to je vlastně teprve začátek proměny. Asi den poté se totiž pod tlakem houby rozevřou jeho krovky – vypadá to pak, jako by se brouk pokusil vzlétnout.
Když se to stane samici, vypadá pro samce zcela jako by byla připravená k páření. Touto polohou na vrcholu květiny jako by samcům naznačovala, že se chce rozmnožovat, a to přesto, že je už vlastně po smrti. Když samci přiletí a začnou se s mrtvou samicí pářit, nakazí se sami houbou, která v té době už plně pohltí vnitřní orgány samice.
Biologové se pokusili tento mechanismus lépe prozkoumat. Nachytali 446 brouků a studovali je pak v laboratorním prostředí. Měli k dispozici celkem 281 samic a 168 samců, 90 z nich bylo infikováno houbou. Prokázali, že než se začnou mrtvému zvířeti otevírat krovky a rozevírat křídla, trvá to mezi 15 a 22 hodinami.
Navíc se v laboratoři ukázalo, že samici se po infekci houbou zvětšuje zadeček, což z nějakého (zatím neznámého) důvodu je pro samce přitažlivé – s takovými samicemi páření preferují. Podle vědců je tento mechanismus natolik složitý a jeho efekt tak jednoznačný, že nemohl vzniknout pouhou náhodou – houba si ho musela vyvinout pro to, aby mohla lépe, rychleji a energeticky méně náročně šířit své spóry.
Autoři studie chtějí v analýze tohoto fenoménu i nadále pokračovat, rádi by pochopili přesný chemický a molekulární efekt toho, jak mechanismus „zombifikace“ funguje.
