Boje v zákopech první světové války sice ustaly už v listopadu 1918, ale mírové uspořádání přinesly až další měsíce Pařížské konference, jejímž vrcholem bylo podepsání mírové dohody mezi vítězi válečných střetů a poraženým Německem. K formálnímu uzavření konfliktu tak došlo teprve 28. června 1919 – a v Německu navíc stanovené podmínky vyvolávaly pocit ublíženosti, který nakonec zavdal k dalšímu ozbrojenému střetu.
Versailleská smlouva před sto lety přinesla mír po světovém konfliktu. Jeho opakování ale neodvrátila
Události: Sto let od podpisu smlouvy ve Versailles (zdroj: ČT24)
Velká válka zásadně změnila politické uspořádání Evropy. Na jedné straně se rozpadly staré monarchie jako Osmanská říše, německé císařství nebo Rakousko-Uhersko, které sporem se Srbskem de facto celý konflikt vyvolalo. Na druhé straně vznikla řada nových států včetně Československa, které se z rakousko-uherské dominance osvobodilo. Válka také přinesla nástup bolševiků v Rusku, Spojené státy zamířily ke statusu ekonomické velmoci a postupně se začaly rozpadat koloniální říše.
Výsledky bojů zakotvil versailleský mírový systém – poválečné uspořádání, které vítězné velmoci nadiktovaly poraženým. Jeho podoba se formovala na Francouzi pořádané konferenci, která začala 18. ledna 1919 a skončila až 21. ledna 1920. Původní odhady přitom počítaly s tím, že hotovo bude do měsíce.
Čtyři vítězové s rozdílnými přístupy k potrestání Německa
Konferenci dominovali francouzský premiér Georges Clemenceau, britský ministerský předseda David Lloyd George, prezident USA Woodrow Wilson a italský premiér Vittorio Orlando. Zpočátku se vedle této hlavní čtveřice zemí výrazněji angažovalo i Japonsko, a šlo tak o pět velmocí, které za války tvořily takzvanou Dohodu a které se prohlásily za státy se „všeobecnými zájmy“. A s rozhodujícím hlasem.
Debat o uspořádání nové Evropy se nicméně účastnili představitelé dvaatřiceti států včetně nově vzniklého Českolovenska. Zástupci těchto zemí ale dostali prostor jen v těch v otázkách, které se jich bezprostředně dotýkaly.
Konferencí prostupovaly dva proudy. První vyžadoval přísné potrestání Berlína coby válečného agresora, druhý byl smířlivější a jeho podstatou bylo nemstít se poražené zemi.
„Nesmíme si z Němců udělat nepřátele. Teď jsou na dně, ale nikdo není na dně jednou provždy,“ prohlásil tehdy prezident Wilson. Právě americká strana zastávala měkčí přístup, Wilson navíc usiloval o ustavení mezinárodní organizace, která by vedla k harmonii mezi státy. Jedním z vedlejších momentů pařížské konference tak byl zrod Společenstva národů, předchůdce OSN.
Opačný, tvrdý přístup k poraženým prosazovali Francouzi, kteří nesli hlavní tíhu války na západní frontě. „Francie byla natolik slabá, že nevěřila v ubránění svých východních hranic. I když bylo Německo ve válce poražené, představovalo pro Paříž obrovskou hrozbu. Francie proto hodlala mezinárodní systém založit na takových pravidlech, které by Německo udržely trvale na kolenou,“ uvedl ve své diplomové práci věnované pařížské konferenci Dalibor Bartoš. Německé hospodářství chtěla Paříž podvázat nákladnými reparacemi.
Britové stáli zhruba uprostřed, upozorňovali hlavně na to, aby příliš tvrdé podmínky nenasměřovaly Německo do područí bolševismu, který v době konání konference vyvěsil rudé vlajky nad Petrohradem i Moskvou a svrhl stovky let vládnoucí Romanovce.
Britský premiér David Lloyd George; italský premiér Vittorio Orlando; francouzský premiér Georges Clemenceau a americký prezident Woodrow Wilson
Kvůli Leninově revoluci Rusko na konferenci chybělo, ačkoliv bylo většinu války spojencem, který nejspíš zachránil Francii před porážkou, když svedl německá vojska připoutat na východní frontě. „V roce 1917 se nakonec pod silným tlakem zhroutilo a za osm měsíců přešlo od autokracie přes liberální demokracii k revoluční diktatuře,“ popisuje v knize o pařížské konferenci nazvané Mírotvorci historička Margaret MacMillanová.
Z právního hlediska podle ní žádná potřeba přizvat ruské představitele snad ani neexistovala. Francouzský premiér zastával názor, že Rusko zradilo věc Dohody, když nakonec vydalo Francii napospas Německu. „Vůdce bolševiků Lenin předal Německu půdu a zdroje v Brest-Litovsku (Brestu Litevském) oplátkou za mír, aby se mu podařilo udržet při životě jiskru, z níž mělo vzejít marxistické milénium,“ uvedla.
V Paříži navíc nikdo nesvedl říct, co se na východě děje, jednotlivé země stáhly své diplomaty, pryč byli vesměs i zahraniční korespondenti a telegramům trvalo týdny či měsíce než dorazily.
Dohadování o podobě smlouvy mohlo skončit dalším střetem armád
Na jednáních ovšem chybělo i Německo, na které se pohlíželo jako na hlavního viníka a ze kterého se současně s koncem války stala parlamentní demokracie (později známá jako Výmarská republika). Zástupci vítězných mocností se totiž rozhodli, že poražené mocnosti nepozvou. „Na mírové konferenci se tak budovala pravidla pro budoucí soužití mezi státy bez nejdůležitějších aktérů mezinárodního systému – Německa a Ruska,“ poznamenal Bartoš.
Němci částečně sázeli na krach konference, právě z důvodu rozdílného přístupu hlavních hráčů. Zároveň se opírali o Wilsonův program, od kterého si slibovali přijatelnější mírové podmínky.
Delegace vedená ministrem zahraničí hrabětem Ulrichem von Brockdorff-Rantzauem nakonec na konferenci dorazila, ovšem výrazně později, de facto k hotovému. A na začátku května 1919 jim byl bez předchozí diskuse předložen návrh mírové smlouvy.
Německá delegace (čtvrtý zleva je Ulrich von Brockdorff-Rantzau)
Tak jednoduše se ale s podmínkami nesmířili. Návrh podle nich obsahoval požadavky, které by prý byly pro každý národ nepřijatelné, mnohé údajně dokonce nesplnitelné. Německý ministr zahraničí proto vyslancům záhy doporučil námitky. Žádali plebiscit v některých regionech, o které měli přijít, a měli požadavky i ve vztahu k ochraně národnostních menšin. Německo také bylo ochotné zaplatit válečné náhrady až do výše 100 miliard zlatých marek.
Francouzský premiér Clemenceau jakožto předseda mírové konference nicméně v odpovědi uvedl: „Za rozpoutání války nese vinu Německo se svou pruskou tradicí. Jeho cílem bylo opanovat a tyranizovat celou Evropu a potlačovat svobodu národů. Německo začalo válku napadením neutrální Belgie a terorizovalo civilní obyvatelstvo na obsazených územích.“ Také uvedl, že Německo si nebude stanovovat výši náhrad samo.
Situace se vyhrocovala. Místo aby se strany dopracovávaly k mírovému uspořádání, rostla hrozba vojenského řešení. Německá delegace totiž na protest opustila Paříž a spojenci se chystali řešit zatvrzelý německý postoj okupací. Vztahům nepomohlo ani to, když velitel německých internovaných lodí na Orknejích Ludwig von Reuter dal rozkaz k potopení plavidel, aby neskončila u spojenců.
GALERIE
Protest proti Versailleské smlouvě v Berlíně v dubnu 1919
Petr Prokš ve svém příspěvku v knize Zrod nové Evropy píše, že se se kolem 20. června sešla k poradě říšská rada se zástupci armády, aby posoudili možnosti německé obrany proti případnému útoku. Závěr ovšem zněl, že je jakýkoli odpor beznadějný, protože hrozí soustředěný útok ze dvou stran: od Francie i Polska. A protože podle Prokše chtěli Němci odvrátit hrozbu okupace, zvolili přijetí mírové smlouvy jako způsob, jak získat čas a možná později dosáhnout politických změn.
Prokš popisuje, že se současně domluvili na demisi vlády, což mělo demonstrovat odpor proti mírové smlouvě, kterou měl podepsat kabinet složený z méně významných osobností – aby Německo význam Versailleské mírové smlouvy co nejvíce snížilo. K podpisu tak dostali zplnomocnění ministr zahraničí Hermann Müller a ministr dopravy Johannes Bell.
Ztráta území, restrikce armády a náhrada škody, kterou Německo nejspíš nemělo šanci splatit
Významným datem se stal 28. červen 1919, kdy byla mírová smlouva podepsána, a to na den přesně pět let poté, co atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii Chotkovou válku rozpoutal. Slavnostní ceremoniál podpisu se navíc konal v Zrcadlovém sále zámku ve Versailles, v témže sále, v němž v roce 1871 Vilém I. vyhlásil německé císařství.
„Asi míli dlouhou cestu od brány k paláci lemovala v pozoru stojící francouzská kavalérie v modrých uniformách a ocelových přilbách; červenobílé praporky jejich kopí vlály ve větru. Z nádvoří, kde byly další jednotky, prošli hosté k velkému schodišti, a tam s šavlemi vztyčenými k pozdravu stáli členové Republikánské gardy v bílých kalhotách, černých holínkách, tmavomodrých kabátech a zářivě se lesknoucích stříbrných helmicích s dlouhými žíněnými chocholy,“ přiblížila atmosféru dne MacMillanová.
Dav v Zrcadlové síni složený ze státníků, diplomatů, generálů i řadových vojáků hučel. „Pozvaní hosté usedali na lavice potažené červeným suknem. Lidé od tisku se tlačili na druhém konci místnosti. Mělo to být poprvé, co bude podpis takhle významné smlouvy rovněž nafilmován,“ dodala.
Poslední strana dokumentu s podpisy spojeneckých sil
Jako první dokument podepsali Němci, poté podle abecedy zástupci států Dohody. Mírovou smlouvou bylo Německo označeno za viníka války.
Jednak bylo nuceno se vzdát rozsáhlých území. Francie se tak rozrostla o Alsasko-Lotrinsko, Polsko zase o Poznaňsko, část Pomořanska a Východního Pruska. Na své si přišla i Belgie, Dánsko a samozřejmě Československo, které získalo Hlučínsko. Sársko pak přešlo na patnáct let do správy Společnosti národů (když se v regionu v roce 1935 konalo referendum, obyvatelé si zvolili připojení k Hitlerovu Německu). Německá říše také přišla o všechny kolonie.
Levý břeh Rýna byl na patnáct let obsazen vojsky Dohody, pravý břeh v šířce padesáti kilometrů se proměnil na demilitarizované území. Německá armáda jinak nesměla mít více než 100 tisíc mužů, byla bez branné povinnosti, bez tanků, těžkého dělostřelectva, ponorek a vojenského letectva.
A došlo také na válečné reparace. Za roky 1919 až 1921 mělo Německo zaplatit jako první splátku válečných náhrad dvacet miliard marek ve zlatě. V roce 1921 pak zvláštní výbor stanovil konečnou sumu na 132 miliard zlatých marek (přibližně 6,5 miliardy liber či 34 miliard dolarů).
Britský ekonom John Maynard Keynes už tehdy varoval, že Německo nebude schopné tolik zaplatit, aniž by to vážně ohrozilo celou evropskou ekonomiku. Americký prezident Herbert Hoover zase vyjádřil přesvědčení, že válečné náhrady způsobily hospodářskou krizi třicátých let.
Nicméně Německo bylo s ohledem na systém dohod a komplikovaných ustanovení zavázáno splatit ani ne polovinu dluhu. Zbytek mělo zaplatit jen v případě, že to dovolí situace, například že se zlepší výsledky německého exportu.
Za pozornost stojí, že se splácení poměrně protáhlo, úplně poslední části dluhu se Berlín zbavil až v roce 2010.
Stigma versailleského diktátu
Předpokládalo se, že němečtí váleční zločinci včetně císaře Viléma II. stanou před mezinárodním tribunálem. Žádný velký proces se ale nekonal. Holandsko, kam poslední německý císař uprchl, odmítlo Hohenzollerna vydat a vítězové světové války od tlaku na neutrální zemi ustoupili. Vilém II. tak žil až do roku 1941 a byl svědkem začátku druhé světové války.
Ani v případě dalších jmen podle historičky MacMillanové na soudy většinou nedošlo. Německé vládě, která ustavila zvláštní soud, spojenci zaslali seznam jmen – figurovali na něm i německý polní maršál (a pozdější německý prezident) Paul von Hindenburg a německý generál Erich Ludendorff. Ze stovek vyjmenovaných jich bylo souzeno dvanáct. Většina byla okamžitě osvobozena.
Versailleská mírová dohoda vstoupila v platnost 10. ledna 1920. Mimo ni došlo i na podpis mírových smluv s dalšími poraženými státy.
Rakousku byla dohoda předložena k podpisu 10. září 1919 v zámku v Saint-Germain-en-Laye poblíž Paříže. Tato smlouva mimo jiné znemožňovala Vídni usilovat o spojení s Německem.
Mírová smlouva s Bulharskem byla podepsána 27. listopadu 1919 v Neuilly-sur-Seine u Paříže.
Maďarsko mírový dokument podepsalo na zámku Trianon 4. června 1920. Uherské království touto smlouvou ztratilo skoro tři čtvrtiny svého dřívějšího území.
Mírové uspořádání nicméně nevyvolávalo přehnané nadšení ani na jedné velmocenské straně. Zatímco Francouzi a část Britů považovali smlouvu za příliš shovívavou, tak v Německu podněcovala klima ublíženosti.
Zvláštním případem byly USA. Prezident Wilson totiž narazil ve vlastní zemi. V případě ratifikace Versailleské smlouvy chybělo jenom sedm hlasů v americkém Senátě. Místo toho v květnu 1920 američtí senátoři rozhodli, že Spojené státy uzavřou separátní mír s Německem. USA se tudíž v podstatě distancovaly od pařížského vyjednávání a znamenalo to, že se Evropa sama bude muset postarat o naplňování Versailleské smlouvy.
„Dýka“ a „okovy“
Francouzský historik Antoine Mares ve svém příspěvku v publikaci Zrod nové Evropy poznamenal, že poražení nový řád vítězů neakceptovali. „Začalo to v Německu s teorií o dýce v zádech, kterou v očích vojáků uštědřili armádě civilní osoby a socialisté,“ přiblížil dobovou německou reflexi prohry ve velké válce.
Alena Feriancová dodává, že podmínky míru byly chápány jako mimořádně tvrdé a nespravedlivé. „V meziválečném období byla smlouva vděčným objektem propagandy. Spojení ‚versaillský diktát‘ nebo ‚versaillské okovy‘ se pravidelně objevovaly na stránkách tisku,“ popsala.
Negativní pohled hluboce zakořenil nejen u politiků, ale i v podvědomí veřejnosti. Od podpisu se podle Feriancové každý další německý ministr zahraničí snažil o zmírnění nebo změnu podmínek mírového uspořádání.
„Němečtí představitelé hlavně usilovali o to, aby se země dál nerozpadala a zůstala v hranicích, jak je stanovovala smlouva. Snažili se také o zmírnění ekonomického tlaku a revizi ekonomických článků smlouvy. Německá očekávání a požadavky se zvyšovaly spolu s tím, jak země nabírala na ekonomické váze a politické prestiži. Na konci dvacátých let volání po revizi výrazně sílilo. Do politických rozhovorů se totiž přenášely nacionální vášně, hospodářské problémy a staré křivdy,“ přiblížila.
obrázek
Ozvěny
K prvnímu porušení smlouvy z Versailles došlo v roce 1935, kdy Německo opětovně zavedlo brannou povinnost. Další rány schytaly mírové dohody o rok později, když bylo militarizováno Porýní, a v roce 1938, kdy se Rakousko po obsazení stává součástí Německa. Hlavní garanti versailleského systému, Francie a Británie, tomu jen přihlíželi.
MacMillanová přitom není přesvědčena, že to byly „kruté podmínky“ Versailleské mírové smlouvy, které se postaraly o vznik druhé světové války. „Hitler nerozpoutal válku kvůli Versailleské smlouvě, ačkoliv její existence byla pro jeho propagandu darem z nebes. I kdyby Německo zůstalo ve svých starých hranicích, i kdyby mu byly povoleny neomezené ozbrojené síly, i kdyby mu bylo dovoleno spojit se s Rakouskem, on by chtěl pořád víc,“ míní.