V pondělí ráno zemřel nejstarší slovenský kardinál Jozef Tomko. Bylo mu 98 let. Na webu to oznámila Slovenská biskupská konference. Tomko celý svůj život působil v Římě, kde se stal biskupem a později kardinálem. Spolupracoval například s šesti papeži nebo s exilovaným českým kardinálem Josefem Beranem.
V Římě zemřel v 98 letech slovenský kardinál Jozef Tomko
„S bolestí srdce a nadějí ve Vzkříšení oznamujeme, že dnes ráno v Římě odevzdal svoji šlechetnou duši Pánu Jeho Eminence Jozef kardinál Tomko. Zveme všechny, aby ho zahrnuli do svých modliteb,“ uvedla na svém webu Slovenská biskupská konference. Dále sdělila, že kardinálův pohřeb se bude konat v katedrále sv. Alžběty v Košicích, datum bude upřesněno v následujících dnech.
Tomka 25. června hospitalizovali v římské poliklinice Gemelli po úrazu krční páteře. Ten následně zkomplikovala nákaza covidem-19. Po zlepšení stavu byl propuštěn do domácího ošetření, kde se o něj staraly sestry vincentky. Ve svém římském bytě zemřel v pondělí ráno obklopen nejbližšími spolupracovníky.
Život ve službách církve
Jozef Tomko se narodil 11. března 1924 v Udavské na východním Slovensku. Po maturitě na gymnáziu roku 1943 vstoupil do kněžského semináře v Bratislavě. Po skončení druhé světové války ho košický biskup Jozef Čársky poslal na studia do Říma.
V Římě studoval na Papežské Lateránské univerzitě. Po komunistickém převratu v Československu mu byl znemožněn návrat do vlasti. Kněžské svěcení tak přijal v Itálii 12. března 1949. Mezi lety 1950 až 1965 působil jako vicerektor a ekonom české papežské koleje Nepomucenum a nadále se vzdělával.
Roku 1956 dosáhl na Gregoriánské univerzitě doktorátu sociologie, o pět let později pak získal i doktorát kanonického práva. První významné pocty se mu dostalo od papeže Jana XXIII., který jej jmenoval papežským komořím.
Jozef Tomko během mše na Velehradě v roce 2009
Iniciátor vlastní národní koleje
O Vánocích 1959 inicioval založení samostatné slovenské koleje v Římě a následující čtyři roky strávil jejím budováním. Mimo finančních a administrativních problémů se musel vypořádat především s námitkami ze strany českých katolických kruhů, které nechtěly, aby Slovensko mělo v Římě svou samostatnou kolej. Díky Tomkově úsilí však Vatikán v lednu 1961 schválil vznik Slovenského ústavu sv. Cyrila a Metoděje.
V průběhu Druhého vatikánského koncilu byl odborným poradcem pro věroučné otázky. Působil také v Kongregaci pro nauku víry a zastupoval katolickou církev na mnoha teologických setkáních a synodách.
Během pražského jara 1968 navštívil po více než dvaceti letech Slovensko. Vzhledem k následné normalizaci se ale jednalo o jeho poslední návštěvu až do roku 1989. Na začátku sedmdesátých let ho papež Pavel VI. jmenoval papežským prelátem a podtajemníkem Kongregace pro biskupy.
Nejvýznamnější slovenský kardinál
Zlom Tomkovy kariéry nastal v roce 1979, kdy ho papež Jan Pavel II. jmenoval titulárním arcibiskupem. Biskupské svěcení přijal z rukou papeže v Sixtinské kapli 15. září 1979 o svátku Panny Marie Bolestné, patronky Slovenska. Ze strany Jana Pavla II. se jednalo o gesto úcty a obdivu ke slovenské církvi pronásledované komunistickým režimem.
V dubnu 1985 byl Tomko jmenován prefektem Kongregace pro evangelizaci národů, o měsíc později pak kardinálem. Byl historicky prvním Slovákem v čele jedné z římských kongregací. Na této pozici působil až do roku 2001. Následně se stal členem dozorčí rady Vatikánské banky a předsedou Papežské rady pro Mezinárodní eucharistický kongres. Papež mu také svěřil do správy významnou římskou baziliku Santa Sabina.
Slovensko Tomko znovu navštívil v září 1989, aby vysvětil na biskupa Františka Tondru. Tato událost se stala jedním z prvních symbolů změny postoje komunistického státu ke slovenské církvi. Po pádu totalitního režimu se do své vlasti často vracel, z Říma se však již nikdy nepřestěhoval. Po úmrtí Alberta Vanhoye v červenci minulého roku se stal nejstarším žijícím kardinálem.
Knězem byl sedmdesát tři let, biskupem více než čtyřicet. Za svůj život vysvětil 71 katolických biskupů a stovky katolických kněžích. Byl také autorem více než patnácti knih a držitelem mnoha domácích i zahraničních čestných doktorátů. Roku 2002 mu slovenský prezident Rudolf Schuster udělil nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého dvojkříže I. třídy. Jako jeden z posledních spolupracovníků kardinála Josefa Berana se také aktivně účastnil převozu jeho ostatků do Česka v roce 2018.