I bezmála dvacet let od pádu diktátora Saddáma Husajna pohřešují irácké úřady stále desetitisíce lidí. Osud řady obětí represí i místa masových hrobů se daří rozkrývat jen velmi pomalu. Mnohé rodiny ale postrádají své blízké i po následných teroristických útocích takzvaného Islámského státu nebo po střetech mezi sunnity a šíity. Celkové počty nezvěstných tak narostly do stovek tisíc.
Po svém mrtvém bratrovi pátrá například Mohammed Hazem. Za účast na neúspěšném povstání proti Saddámově vládě v roce 1991 byli oba spolu s dalšími lidmi střeleni do hrudi a pohozeni do masového hrobu.
Mohammed masakr přežil. Když se zotavil, čekal dlouhé roky, než se mohl vrátit zpět na místo, kde se hromadné hroby nacházely. Během vlády diktátora Husajna se na místo nikdo neodvážil. Naděje přišla s americko-britskou operací, která v březnu 2003 odstartovala pád režimu. Až tehdy se na místa dostali vyšetřovatelé.
Práce ale byly chaotické a postupovaly velmi pomalu. Komplikovaly je vnitřní konflikty a útoky islámských radikálů, kteří se snažili vyvolat nenávist mezi většinovými šíity a menšinovými sunnity. Po dvaceti letech se tak podařilo expertům rozkrýt stále jen zlomek tragédie.
„Úřady oficiálně registrují víc než 250 tisíc pohřešovaných osob. My jsme dosud fyzicky obdrželi a prozkoumali pozůstatky víc než čtyř tisíc osob. To číslo je v porovnání s počtem pohřešovaných opravdu nízké. Celkový údaj registrovaný vládou je navíc pouze přibližný,“ uvádí Jasmine Siddiqová, vedoucí rozkrývání masových hrobů z iráckého ministerstva zdravotnictví.
Irák pohřešuje nejvíc lidí ze všech zemí
Nejasnosti přitom v zemi panují i kolem mnohem mladších masakrů, které měla na svědomí teroristická organizace Islámský stát nebo náboženské konflikty.
Odpovědi hledá i Madžíd a jeho manželka Nadia. Se svým synem, armádním zdravotníkem, mluvili naposledy před masakrem na základně Camp Speicher v roce 2014. Sunnitští radikálové tam tehdy z tisíců kadetů oddělili všechny, kteří se hlásili k jiné víře, a na místě je povraždili. Zda byl mezi stovkami obětí i jejich syn, dodnes nevědí.
„Když mluvíme s pozůstalými a ptáme se jich: Co požadujete? Většina z nich odpovídá: Chceme vědět, kde jsou naši blízcí a co se s nimi stalo,“ říká Natia Navrouzová z neziskové organizace Jazda.
Otázek je stále mnohem víc než odpovědí. Někteří pozůstalí se smiřují s tím, že se pravdu nikdy nedozvědí. Jiní se nevzdávají ani po desítkách let a stejně jako Mohammed Hazem doufají, že ostatky svých blízkých jednou pohřbí. „Země, která se nestará o svou minulost a nezaznamenává ji, nemůže zachovat svou přítomnost ani budoucnost,“ podotýká Mohammed.
Podle Červeného kříže pohřešuje právě Irák ze všech zemí nejvíc lidí. Přestože přesná čísla nejsou k dispozici, podle odhadů jde až o stovky tisíc osob.
