Spojené státy si při invazi do Afghánistánu vytyčily transformaci země, aniž by určily, do kdy chtějí afghánské poměry reformovat. Mezi řadovými obyvateli navíc souběžně rostla nedůvěra v mezinárodní společenství i vlastní demokracii. V komentáři pro ČT24, který se zamýšlí nad stavem Afghánistánu dvacet let od 11. září, to píše publicista a blízkovýchodní analytik Břetislav Tureček.
Tureček: V Afghánistánu erodovala důvěra v mezinárodní společenství i demokracii
Američany vedená invaze do Afghánistánu byla před dvaceti lety zdůvodněna teroristickými útoky z 11. září a měla širokou podporu mezinárodního společenství. Už tehdy se přitom ozývaly hlasy, že není rozumné kvůli eliminaci a potrestání jedné teroristické organizace svrhávat vládu celého státu. Je však zjevné, že víc než chirurgický zákrok proti teroristům potřeboval americký prezident zásadní akci hodnou vůdce nejmocnější země.
Američané byli po 11. září v šoku a je vcelku jasné, že zprávy o tajných operacích tajných komand by nesplnily poptávku veřejnosti tak, jako když George W. Bush v přímém přenosu zavelel do války a nakonec svrhl talibanský režim.
Kdyby tažení skončilo zneškodněním teroristů a vůdců Talibanu, asi by dnes šlo o menší epizodu světové historie. Jenže Západ s Američany v čele začal vršit další cíle – obnovu afghánské infrastruktury, zavedení parlamentní demokracie, lidská práva, eliminaci opia a tak podobně, přičemž u žádného z těchto úkolů nebylo předem stanoveno, kdy ho bude možné považovat za splněný. Logicky proto nešlo určit ani termín pro úspěšné uzavření celé afghánské operace.
Další válka
Ještě zásadnějším problémem se však ukázala další válka, k níž Bush (nyní už navzdory světovému společenství) zavelel: invaze do Iráku v březnu 2003. Odklonila pozornost a síly od nedokončené mise v Afghánistánu, Američané náhle měli penězi, lidmi i politickým kapitálem zabezpečovat hned dvě náročné války na opačné straně zeměkoule.
Dnes už vycházejí fundované knihy, v nichž se můžeme dočíst zákulisní informace o tom, jak tuto politiku houževnatě prosazovala úzká skupina křesťanských a židovských neokonzervativců, kteří oč více podporovali Izrael, o to tvrdší postup razili vůči vzdorujícím muslimským státům (momentálně mají na mušce Írán).
Destabilizace Iráku přitom vedla k mimořádnému rozmachu al-Káidy a jejích útoků ve světě, a když byl v květnu 2011 konečně zabit Usáma bin Ládin (skrývající se nikoli v Afghánistánu, ale ve „spojeneckém“ Pákistánu) a politici hlásili porážku jeho teroristické internacionály, na světlo už se dral její ještě ambicióznější nástupce – Islámský stát.
Selhání úsudku
Rozsáhlé, do důsledku a detailu nepromyšlené tažení proti islámskému extremismu kombinované se snahou měnit celé státy prosazovala i řada politiků v Česku. Dnes se ale ke svému dílu odpovědnosti nehlásí a novináři je s jejich tehdejším válečným nadšením ani nekonfrontují – ostatně často v tomto selhání úsudku jeli s nimi.
Veřejná debata v Česku byla vůbec hodně pokřivená. Kritika válek v Iráku a Afghánistánu, jakkoli mohla být věcná a odborně podložená, bývala často odbývána coby „podkopávání transatlantických struktur“, její autoři čelili ve veřejných debatách automaticky nálepkám přisluhovačů Kremlu, islamofilů a podobně.
V Afghánistánu mezitím přibývalo nových silnic, škol, elektrifikovaných vesnic, mobilních telefonů, místních novinářů – ale také cynického vysávání zahraniční pomoci, korupce a tisíců mrtvých, přičemž podle OSN v některých obdobích dokonce počty civilistů zabitých zahraničními vojáky a afghánskou armádou převyšovaly počet Afghánců zabitých povstalci. Když jsem před pár lety na semináři se svými studenty konfrontoval čerstvé výroky západních a českých představitelů o „úspěších“ v Afghánistánu s reálnými poznatky vojáků vracejících se z terénu, posluchači byli v šoku.
Eroze důvěry
V Afghánistánu erodovala důvěra v mezinárodní společenství i ve vlastní demokracii, zmar vydatně přiživovaly přibývající útoky a hrozby povstalců a teroristů.
Před prvními, prezidentskými volbami jsem v říjnu 2004 viděl v severním Afghánistánu nadšené horaly, kteří pochodovali prvním sněhem dlouhé hodiny k volebním místnostem a upřímně se těšili, že volbami se v zemi upevní mír, mezinárodní podporu a slušnější život. Podle očekávání vyhrál Američany předvybraný Hámid Karzaj, volební účast činila kolem šedesáti procent. Při posledních volbách, opět to byly volby prezidentské, přišla v září 2019 k urnám pouhá pětina voličů.
Oba hlavní rivalové Ašraf Ghaní a Abdulláh Abdulláh se o vítězství handrkovali ještě půl roku a když byl nakonec vítězem určen Ghaní, Abdulláh si zorganizoval truc-inauguraci a hrozil vytvořením své paralelní vlády. A tak jako v roce 2014, i tentokrát mu byl vytvořen nový speciální post, aby nezpochybňoval oficiálně vyhlášeného prezidenta.
Může za těchto okolností být pro běžné Afghánce – a tím nemyslím příslušníky elit mluvící v posledních týdnech do mikrofonů západních televizí – na demokracii ještě něco lákavého? Zvlášť když prezident Ghaní tváří v tvář triumfujícímu Tálibánu odletěl do bezpečí a stále se nedaří potlačit zvěsti, že si stačil přibalit i dost veřejných peněz…
Tlak na pilu
Uplynulých dvacet let přesto přineslo Afghánistánu mnoho pozitivního. Věci, které se přirozeným vývojem a technologickým pokrokem posouvají k lepšímu i jinde ve světě, ale i takové, které této velmi zaostalé zemi zajistilo masivní angažmá mezinárodního společenství, jeho rozvojových agentur či poradenských společností.
V řadě ohledů byl ale tlak na pilu v této konzervativní spolčenosti příliš silný (díky kvótám „pozitivní diskriminace“ například musely téměř 28 procent parlamentu tvořit ženy). Propast mezi vesnicí a bohatším, vzdělanějším a modernějším městem zůstávala stále hluboká.
Do podzimu 2001 ovládala Afghánistán skrz tehdejší talibanský režim vesnice. V následujících dvaceti letech díky americké intervenci vládlo město. Teď, v září 2021, se kyvadlo opět vrací. Bude zajímavé sledovat, kam až se zase vychýlí.
Břetislav Tureček je český novinář a zahraničně-politický analytik, v letech 2008-2013 byl zpravodajem Českého rozhlasu na Blízkém východě. V současnosti vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha. Tématu komentáře se týká i jeho kniha Blízký východ nad propastí (2016).
Břetislav Tureček