Vrcholí případ Borise Němcova. Moskevský soud vynesl rozsudek nad pěti lidmi, kteří jsou z podílu na vraždě ruského opozičníka obžalováni. Násilná úmrtí kritiků režimu Vladimira Putina nejsou ojedinělá a ani po soudních procesech mnohdy nepanuje všeobecné přesvědčení, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Mezi nejznámější patří tragické příběhy Anny Politkovské, Alexandra Litviněnka a Sergeje Magnitského.
Zastřelená novinářka
Nejznámějším případem vraždy, u níž panují pochybnosti, zda byli potrestáni praví viníci, je smrt Anny Politkovské. Ruská novinářka, spisovatelka a lidskoprávní aktivistka byla zastřelena ve výtahu svého domu v roce 2006 poté, co se vracela z nákupu. Již předtím jí bylo opětovně vyhrožováno smrtí, jeden takový pokus dokonce v roce 2004 přežila.
Politkovská patřila ke kritikům režimu Vladimira Putina, v opozičním deníku Novaja gazeta vydala stovky reportáží a článků zabývajících se válkou na severním Kavkaze, napojením ruských tajných služeb na čečenské islamisty i zločiny čečenských povstalců, korupcí či autokratickými tendencemi Kremlu.
Podle bývalého agenta ruských tajných služeb FSB Alexandra Litviněnka si vraždu Anny Politkovské objednal sám Vladimir Putin. Stejný názor vyjádřili i někteří novináři a dokumentaristé, jiní zmiňují jméno čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova, v té době nejbližšího Putinova spojence, jehož Politkovská rovněž kritizovala.
Ostatně, kulka ukončila život ruské novinářky v den 54. narozenin ruského prezidenta a podle komentátora Českého rozhlasu Libora Dvořáka nešlo o náhodu, ale „zvrhlou symboliku“. Podle Ondřeje Soukupa se případ velmi podobá vraždě Borise Němcova. „Patrně i objednavatel vraždy byl v obou případech jeden a tentýž: všechny stopy vedou do Čečenska k prezidentovi Ramzanu Kadyrovovi,“ myslí si novinář týdeníku Respekt.
Skandál vyvolal první proces s údajnými spolupachateli vraždy v roce 2009. Porota tehdy pustila obžalované pro nedostatek důkazů na svobodu, nejvyšší soud pak ale vrátil případ prokuratuře k došetření. V červnu 2014 poslal soud za vraždu Politkovské do vězení na doživotí Lom-Aliho Gajtukajeva a Rustama Machmudova. Další pachatelé Ibrahim Machmudov, Džabrail Machmudov a bývalí policisté Sergej Chadžikurbanov a Dmitrij Pavljučenkov dostali vysoké tresty vězení.
Stále však není jasné, kdo vraždu objednal a zaplatil. Soud odpověď nedal a podle některých ani nehledal. Na to opakovaně upozorňuje Novaja Gazeta, naposledy tak učinila loni při desetiletém výročí vraždy Politkovské. Nový vyšetřovatel, který kauzu dostal na starost, podle deníku nekoná nic, aby byl zadavatel vraždy odhalen.
Otrava poloniem
Ostrým kritikem ruského prezidenta byl i Alexandr Litviněnko. Bývalý agent KGB i FSB pomalu a ve velkých bolestech skonal v londýnském exilu v roce 2006 na otravu radioaktivním poloniem nedlouho poté, co Putina z vraždy Politkovské veřejně obvinil.
Vyhrocené vztahy měl s Kremlem ale již před tím. Ve své knize z roku 1999 obvinil tajné služby ze spáchání teroristického útoku na obytné domy v Moskvě a Volgodoňsku, při nichž zahynulo 300 lidí. Cílem režimu mělo být svedení viny na kavkazské teroristy a rozpoutání další války v Čečensku. Tak se i stalo.
Po Litviněnkově vraždě se policie dostala na stopu Andreje Lugovoje a Dmitrije Kovtuna, kteří okamžitě opustili Londýn. Kovtun byl posléze v Moskvě hospitalizován s otravou z radiace. Britská vláda však veřejné vyšetřování zastavila s odůvodněním, že by musela dát k dispozici materiály a informace svých tajných služeb.
- Dmitrij Kovtun a Andrej Lugovoj se znají od dětství, oba pocházejí z vojenských rodin a vyrůstali v sousedství.
- Společně studovali také vojenskou akademii v Moskvě v 80. letech 20. století a spolu poté pracovali pro KGB.
- Po rozpadu Sovětského svazu oba pracovali pro soukromé bezpečnostní agentury. Nyní jsou úspěšnými podnikateli.
Průlom nastal až po ruské anexi Krymu a po začátku války na východní Ukrajině. Soud uznal Lugovoje a Kovtuna vinnými coby vykonavatele vraždy. Byly nalezeny stopy polonia na mnoha místech, kde oba Litviněnkovi bývalí kolegové z FSB v Londýně pobývali, včetně kanceláří, hotelů, letadel i fotbalového stadionu Arsenalu. Ve vyšetřovací zprávě stojí, že akci pravděpodobně řídila FSB a schválil Vladimir Putin.
Londýn Moskvu oficiálně požádal o vydání obou mužů, Kreml však verdikt soudu označil za projev britského humoru a zpolitizovaný proces bez konkrétních důkazů. „Litujeme, že čistě trestněprávní případ byl zpolitizován a zkalil celkové ovzduší dvoustranných vztahů,“ uvedla tehdy mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová.
Umučený právník
Za krutých okolností skončil život ruského právníka Sergeje Magnitského, který ruským úřadům nahlásil podezření z dost možná největší defraudace v dějinách země. Skupinu vysokých státních hodnostářů z policie i ministerstva vnitra nařkl z miliardových machinací týkajících se britského investičního fondu Hermitage Capital, pro nějž pracoval jako auditor.
Magnitskij byl ovšem v listopadu 2008 sám obviněn z daňových úniků a skončil ve vazbě. Na celý případ přitom dohlíželi vysocí úředníci ministerstva vnitra Pavel Karpov a Arťom Kuzněcov, tedy ti samí, proti kterým Magnitskij krátce předtím obvinění vznesl.
Magnitskij během svého věznění podal téměř pět set stížností na nelidské podmínky, které v cele předběžného zadržení panovaly. Desítky hodin musel vydržet v cele zalité výkaly, jindy zůstal celý den o hladu a bez pitné vody, byl trápen bez ustání svítícím světlem. Byly mu odepřeny telefonáty s dětmi, ženu směl vidět jen krátce.
Vyšetřovatelé právníka podle jeho advokátů nutili, aby stáhl výpovědi proti inkriminovaným ministerským úředníkům a naopak svědčil proti svému šéfovi z britského fondu Hermitage Capital. Výměnou za součinnost mu měli nabízet svobodu. Magnitskij však spolupráci nepřijal a podmínky vazby se postupně zostřovaly.
Do roka se do té doby zdravému právníkovi zcela podlomilo zdraví. Dostal zánět břišní slinivky, žlučové kameny a zhubl skoro dvacet kilogramů. Podle ruských dozorců však simuloval a opakovaně mu odpírali lékařskou péči. Zemřel 19. listopadu 2007, oficiálně na selhání slinivky a následné srdeční selhání. Podlitiny objevené na Magnitského těle však vyvolaly spekulace, že byl dozorci ubit k smrti. Provedení pitvy nezávislými lékaři úředníci odmítli.
Úmrtí sedmatřicetiletého právníka vyvolalo v Rusku skandál. Tehdejší prezident Dmitrij Medvěděv v reakci sesadil řadu vězeňských náčelníků a nařídil vyšetřování případu. Výsledkem bylo obvinění dvou lékařů. Ze zanedbání péče byli podezřelí vězeňská lékařka Larisa Litvinová a její nadřízený, někdejší zástupce ředitele vazební věznice Butyrka Dmitrij Kratov. Oba byli obvinění zproštěni.
Policejní vyšetřovatelé, kteří Magnitského za mříže dostali, se dočkali nejen vyznamenání a povýšení, ale dle přátel zesnulého „záhadně“ zbohatli. Pavel Karpov a jeho rodina rychle zvětšila své jmění o ekvivalent 26 milionů korun, ačkoli policistova měsíční mzda v přepočtu čítá jen necelých 11 tisíc korun. Přilepšit si měla i šéfka daňové správy Olga Stěpanovová, která se údajně na „tunelování“ ruského rozpočtu také podílela. Za miliony dolarů z daní si měla koupit luxusní nemovitosti v Moskvě, Dubaji a Černé Hoře.
Tři roky po své smrti byl navíc Magnitskij moskevským soudem uznán vinným z daňových úniků, kvůli nimž byl do vazby poslán. Ruské zákony posmrtné soudní kauzy dovolují, podle právníků ale bývají vzácné. Většinou k nim dochází, když si pozůstalí přejí očistit jméno podezřelého. A to příbuzní mrtvého advokáta nechtěli.
- Magnitského případ měl zásadní dozvuky i na mezinárodní scéně. Spojené státy koncem roku 2013 přijaly takzvaný Magnitského zákon, který uvalil sankce proti několika desítkám ruských představitelů, kteří jsou podezřelí, že se podíleli na auditorově smrti. Moskva odpověděla obdobným protiopatřením a zákazem adopcí ruských sirotků do USA.
