Ruská armáda útočí den co den prostřednictvím dronů na ukrajinské území, jehož obrana je povětšinou záležitostí mužů. Nebe nad Kyjevem ale chrání i skupiny žen, například „Bucha Witches“ (Čarodějnice z Buči) a „Valkýry“, které mají na svědomí sestřelení desítek dronů i severokorejských balistických střel. Server Ukrajinska pravda nabídl příběh několika dobrovolnic, které neúnavně brání svou vlast před pokračující ruskou agresí.
Jednou z nich je Olena, původně praktická lékařka v Buče. K „Čarodějnicím“ se přidala skrze pozvánku na Instagramu, kterou s kamarádkou Angelinou zaregistrovaly po cestě z narozeninové oslavy.
Pochází ze Lvova, ale v roce 2023 se přestěhovala do domu své sestry v Kyjevě. Práci v oboru následně našla v Buče. O možnostech připojení se k armádě nicméně uvažovala už tehdy. „Dlouho jsem čekala na moment, kdy budu moct bránit svou zemi,“ přiznala Olena. „Mám ale mnoho pacientů, takže příležitost skloubit práci s vojenskou službou neexistovala. Našla jsem ji až v roli dobrovolnice,“ doplnila.
Důležitým faktorem pro ni byla bezesporu i rodinná tradice. Pradědeček s prababičkou sloužili v Organizaci ukrajinských nacionalistů a vojákem byl také její kmotr, který ji začal brát na střelnici v pouhých pěti letech.
Tato zkušenost se Oleně v probíhající válce náramně hodila. „Ve výcvikovém středisku mě nechali střílet z těžkého kulometu Browning. Zasáhla jsem jedenáct vzdušných cílů z pětadvaceti ran, což značilo vysokou přesnost a nízké náklady na munici. Když to velitel viděl, řekl mi: ‘Budeš kulometčík!‘“ vyprávěla lékařka s úsměvem.
Olenina kamarádka Angelina, která je původním povoláním anestezioložkou a specialistkou na resuscitaci, pomáhá „Čarodějnicím z Buči“ coby řidička. „Když jsme s naším zbrojířem jeli jednou na cvičiště, vtipkoval, že během svižné jízdy pár kilo zhubl,“ popsala. „Říkal mi, že jezdím jako ve filmu Rychle a zběsile.“
Její přítel se krátce po začátku ruské invaze připojil k pěší jednotce jako dobrovolník. Angelina mezitím pokračovala v práci na operačním sále, ale od léta už je v permanenci v nové roli. „Partner se o mě hodně bojí,“ přiznala Angelina. „Ale podporuje mě a často píše, abych byla opatrná a abych o sobě dala vědět, jakmile se vrátím z mise. Ví, že oba usilujeme o stejnou věc,“ přiblížila.
„Neexistuje větší motivace“
O stejnou věc, tedy o obranu své země, usiluje i Julija z Kyjeva, která vede skupinu „Valkýr“. Ve svém živlu se cítí jak v tréninku při cvičných detonacích v lese, tak na ostré misi. „Když jsem se rozhodla, že se přidám k dobrovolníkům, rodinní příslušníci a přátelé nebyli překvapení, protože mě znali,“ tvrdila.
Ve službě už je rok. „Po začátku invaze jsem o něčem takovém přemýšlela (připojení k obranným složkám – pozn. red.),“ pokračuje Julija. „Nevěděla jsem ale, u koho nechat své dítě. Když se naskytla příležitost spojit civilní život se službou, hned jsem se přidala,“ zdůraznila.
Civilní život je pro ni totiž v této době prý mnohem těžší než ten v uniformě. „Myslím tím být mezi lidmi, kteří se chovají tak, jako by žádná válka nebyla. Muži jdou na frontu a my zůstáváme tady, chráníme oblohu, naše děti a civilisty za námi. Může existovat větší motivace?“ ptala se Julija.
