Konec monarchie a nástup republiky během jedné noci. Nespokojenost, nenávist a touha po nezávislosti dovedly Irák před šedesáti lety 14. července k revoluci. V Bagdádu si lidé dodnes červencovou revoluci z roku 1958 připomínají průvodem za každého počasí.
Irák vznikl po první světové válce dělením Osmanské říše mezi koloniální mocnosti Velkou Británii a Francii. Jako mandátní území připadla oblast dnešního Iráku pod taktovku Spojeného království jako Britský mandát Mezopotámie. Místí však byli s britskou nadvládou nespokojení a v následujících letech se po celé zemi rozšířilo povstání.
Britové se rozhodli, že ze země vytvoří monarchii a do jejího čela dosadí bývalého krále Velké Sýrie Fajsala I. z dynastie Hášimovců. „Pocházel z oblasti dnešní Saúdské Arábie. Britové vlastně dosadili do čela státu krále z úplně jiné oblasti Blízkého východu. Ten člověk na území Iráku do té doby nebyl,“ upřesňuje antropoložka se zaměřením na islám a odborná asistentka Západočeské univerzity Veronika Sobotková.
Území však i nadále ovládali Britové, vláda i král byli v podstatě jen figurkami. Dokonce i po vyhlášení nezávislosti Iráckého království 3. října 1932 vládli v Iráku de facto Britové. Nezávislost byla jen formální i přesto, že Irák uznala Společnost národů.
Během 2. světové války se Iráčané postavili na stranu Britů s vidinou přislíbené politické suverenity, která se ovšem nedostavila.
„Britové poručníkovali ve všech důležitých oblastech. I když byl Irák oficiálně nezávislý, ve skutečnosti stále dominovala Británie a určovala veškerou politiku. Lidé Británii nenáviděli. Revoluce 1958 znamená zejména konec poručnictví Velké Británie a konec vlády premiérů, kteří byli ve vleku Velké Británie,“ vysvětluje Sobotková.
Chudoba, nenávist k Britům a Suezská krize zavedly Irák k revoluci
Podle iráckého exministra kultury Mufida Jazairiho byla hlavní příčinou revoluce celková nespokojenost ve společnosti. Venkov sužovala bída a lidé odtud prchali do měst, kde se tvořily enklávy.
„Britská nadvláda doplatila na přísné restrikce a zákaz jakýchkoliv opozičních hnutí. Ta beztak tajně vznikala. Možná, kdyby nechali v parlamentu prostor opozici, k revoluci by nedošlo,“ míní Jazairi a dodává, že „ve volbách v roce 1954 se přes veškerá opatření podařilo opozici získat jedenáct křesel v osmdesátičlenném parlamentu, ale předseda ho ani nenechal se sejít.“
Ke konci 50. let už v Iráku fungovalo silné protibritské podhoubí. Nenávist vůči Britům už nemohly změnit ani rozvojové projekty, na které stát získal peníze z obchodování s ropou. „Národní hnutí prosáklo celou společností po celé zemi,“ říká Jazairi s tím, že od roku 1955 a 1956 začaly v armádě vznikat první protibritské skupinky.
Vojenští důstojníci, kteří v roce 1958 vedli puč, už byli z dřívějška napojeni na tajná politická hnutí. Tyto zakázané politické strany o chystaném převratu věděly a s důstojníky spolupracovaly. Podle Jazairiho bylo všechno pečlivě naplánováno.
Bagdád 13. července 1958
Od dubna 1958 začal Mufid Jazairi pracovat v deníku Al-Bilad jako korektor. Měl na starosti první stranu, která se tvořila pozdě do večera. „V noci ze 13. na 14. července jsem byl ještě o půlnoci v práci, spát jsem šel kolem druhé ráno. Bagdád byl stejný jako každý den. Noc byla klidná, ticho, nikde se nic zvláštního nedělo. Nic nenapovídalo tomu, že by se něco mělo stát během tří až čtyř hodin. Druhý den ráno mě budil kolega s křikem: ‚Vstávej je revoluce!'“ vzpomíná na tu noc Jazairi.
Nejprve šlo podle historika a arabisty Eduarda Gombára o klasický vojenský puč spojený s násilím. Připomíná, že král Fajsal II. byl i s rodinou rozstřílen kulomety, když stáli se zdviženýma rukama před palácem, svlečená mrtvola regenta Abd al-Iláha byla pověšena na balkoně. Premiéra Nárí as-Saída roztrhal dav, když se pokoušel uprchnout převlečený za ženu. Podle Sobotkové byl puč krvavý, spoustu představitelů starého režimu bylo chyceno a zabito.
„Vojáci obsadili i rozhlas a vyzývali lidi, aby šli do ulic, že je revoluce. A lidé šli,“ říká Jazairi a zdůrazňuje, že šlo o revoluci, která s sebou přinesla celospolečenské a polické změny.
V zemi, hlavně v Bagdádu, vládla uvolněná nálada. Veroniku Sobotkovou například udivují fotografie a kamerové snímky z irácké metropole z roku 1958, na kterých jsou vidět ženy s krátkým sestřihem a v krátkých sukních. „Je to úplně jiný Bagdád, než jaký známe dnes. Porevoluční období bylo v tomto ohledu nesrovnatelně volnější.“
„Když se podíváte na záběry oslav z Bagdádu v roce 1958, nevíte, jestli jsou vidět soudružky, co volají ‚Ať žije KSČ' v Praze na Václavském náměstí. Nebo jestli jde o soudružky z Bagdádu. Vypadají úplně stejně,“ komentuje Sobotková.
Další převrat na sebe nenechal dlouho čekat
Do čela země se po puči postavil generál Abdulkarim Kásim, který měl širokou podporu mezi stranami i veřejností. Na vedení revoluce se však podílelo více lidí, kromě Kásima byl silnou osobností ještě Abd al Salám Árif.
Kásim a Árif měli odlišný pohled na budování státu. Kásim chtěl „Irák pro Irák“ v době, kdy se po Suezské krizi v roce 1956 arabskými zeměmi šířil násirismus a arabský nacionalismus. Hlava Egypta Gamál Násir byl v očích ostatních arabských států první, komu se podařilo „zvítězit“ nad západním blokem. Egyptský prezident chtěl uskutečnit svou vizi Sjednocené arabské republiky, což však bylo pro Kásima nepřijatelné.
Iráčané však byli podle Sobotkové po získání nezávislosti opatrní. Po vystoupení z Bagdádského paktu se hned bezhlavě nepřidali k druhé straně. „Ve chvíli, kdy Irák změnil vztah k Velké Británii, neznamenalo to, že by se ihned přilepil na někoho se stejným smýšlením a názory,“ vysvětluje Sobotková a dodává, že Iráčané byli opatrní a měli strach z násirismu „Báli se, že by Egypt mohl být příliš silný a zasahovat do vnitřních záležitostí Iráku,“ míní Sobotková.
Vstřícnější názor k Násirovu projektu měl však Árif a strana Baas. Árif si tím podle Jazaira získal podporu Egypta. Árif a Baas chtěli mnohem více spolupracovat se syrskou stranou Baas a chtěli se mnohem více zapojit do tehdejšího projektu Spojených arabských republik. S tím Kásim nesouhlasil a další revoluce na sebe tak nenechala dlouho čekat.
V únoru 1963 – pět let po revoluci, která dala Iráku republiku – tak nastal další puč, kdy se moci chopil právě Árif.
