Do varšavského ghetta nacisté před 80 lety nastěhovali statisíce Židů a obehnali je zdí. Stejně jako jinde se však mělo jednat jen o krok před jejich zavražděním v koncentračních táborech. Část obyvatel ghetta se ale osudu nalinkovanému nacisty vzepřela. S vědomím, že nemají co ztratit, se odhodlaní mladíci a dívky o několik let později postavili přesile německé armády.
Před 80 lety uzavřeli nacisté statisíce Židů do ghetta ve Varšavě. Za zdí se ale zrodil vzdor
Před druhou světovou válkou byla Varšava největším židovským centrem v Evropě. Po německé invazi a dobytí města proti Židům ale nacisté začali přijímat stupňující se opatření. „Jednoho dne si mě zavolal učitel a řekl mi: ‚Jurku, odteď už nemůžeš chodit do školy. Jsi Žid.‘ Nevěřil jsem svým uším, byl jsem štěstím bez sebe,“ vzpomínal budoucí spisovatel Uri Orlev, pro kterého začínající válka byla zkrátka jen příležitostí zbavit se nenáviděné školy. Tak růžová ale situace nebyla.
Rozkaz k vytvoření ghetta vydal nacistický guvernér Ludwig Fischer na začátku října 1940. Za dva týdny se do oblasti na severu města, centra bývalé židovské čtvrti, museli přestěhovat všichni Židé, naopak pryč se museli odstěhovat všichni Poláci. Ačkoliv Židé tvořili asi třetinu obyvatel Varšavy, tísnili se na pouhých několika procentech její rozlohy.
V době nejhustšího osídlení v ghettu žilo přes 450 tisíc lidí a na jeden kilometr čtvereční tak připadalo až 146 tisíc osob. Obyvatelé navíc dostávali jen velmi málo potravin. Denní příděl pro varšavského Žida například v roce 1941 tvořilo jen 184 kalorií. Obyvatelé ghetta tak dosáhli jen na 25 procent denního přídělu pro Poláky a osm procent přídělu pro Němce.
Vchod do ghetta v roce 1940 s nápisem: Oblast obývaná Židy, vstup zakázán
Stísněné ubytovací podmínky, nedostatek jídla a špatná hygiena nahrávaly snadnému šíření nemocí, řada zejména chudých obyvatel také umírala hladem. „Smrt byla v ghettu na denním pořádku. Každý den ráno jsem míjel žebrající děti i dospělé a odpoledne, když jsem se vracel, byli někteří již mrtví. Lidé se časem dostali do stavu zvláštní lhostejnosti, kdy v nich další smrt již nevyvolávala žádné emoce,“ popsal Orlev.
O tom, co se v ghettu dělo, referoval kurýr mezi polským odbojem a exilovou vládou v Londýně Jan Karski. Židé mu zprostředkovali dvě tajné návštěvy ghetta. „Nemělo to nic společného s lidským bytím a nikdy předtím jsem nic podobného nezažil,“ vyprávěl Karski v Lanzmannově dokumentu Šoa z roku 1985.
Mluvil o ulicích přeplněných odpadky a na nich ležících nahých mrtvolách. K tomu špína, puch a nervózní shon. „Zapamatujte si ten obraz, vyprávějte o tom těm venku. Nezapomeňte!“ vyzývali ho průvodci. V zahraničí Karski o ghettu vyprávěl, setkal se ale s nedůvěřivým postojem svých posluchačů.
Ghetto jako příležitost k obchodu
V listopadu 1940 obehnali nacisté oblast třímetrovou zdí, její překročení se trestalo smrtí. Kvůli nedostatku potravin a léků se ale do ghetta začalo pašovat ve velkém. Organizované gangy podplácely stráže a židovské policisty, aby mohli přes zeď pronést nejčastěji mouku, brambory, maso a máslo. Na druhou stranu zdi pak proudily židovské peníze a majetek. Většina obyvatel se k penězům jinak než prodejem svých věcí nedostala.
Nacisté o pašování věděli a snažili se mu zamezit, pronášení zboží do ghetta ale neustalo. Denně zastřelili několik pašeráků či jejich spolupracovníků, pokračovalo se ale se stejnou intenzitou. Pro profesionální pašeráky šlo o výnosný obchod, touto cestou se do ghetta dostala většina jídla.
Ghetto obehnala třímetrová zeď
Někteří obyvatelé Varšavy využili pronásledování ke svému zisku i jinak. Židy ukrývající se mimo ghetto a Poláky, kteří jim pomáhali, ve spolupráci s uniformovanými policisty zastrašovali a vydírali, za jejich neprozrazení požadovali nezřídka i desítky tisíc zlotých.
I Uri Orlev s bratrem se skrývali v prádelně jednoho z domů v polské části města. „Vešel muž oblečený v civilu. Byl to polský policista, který spolupracoval s nacisty. Prošel celým pokojem, posadil se na bratrovu postel a začal se ho vyptávat, proč nejsme ve škole a jestli jsme Židi.“ Uri Orlev se snažil zachránit naučeným příběhem, který však příchozí prohlédl.
„Muž se zamyslel a pak mi řekl, že se nemám bát, že nás neodvede. Bratr se muže hned zeptal: ‚Takže vy nejste zlý člověk?‘ Muž mého bratra objal, dal si na hlavu klobouk a měl se k odchodu. U dveří se však ještě na chvilku otočil a odpověděl mu: ‚Jsem zloduch.‘ Pak zmizel.“
Z Varšavy vyjely vlaky
V létě roku 1942 zahájili nacisté takzvanou Velkou akci. „Vyvražďování obyvatel ghetta začalo v červenci 1942. Přestěhovali jsme se do továrny, která vyráběla součásti uniforem pro německé vojáky. Když byl člověk zaměstnán, tak měl nějakou šanci na přežití,“ popsal později Orlev.
Za dva měsíce odvezly vlaky z Varšavy do vyhlazovacích táborů 300 tisíc lidí. Nacisté slibovali na cestu „za prací“ tři kila chleba a kilo marmelády a řada vyhladovělých obyvatel ghetta se tak zejména zpočátku hlásila dobrovolně. Za zdí se ale začaly formovat ilegální odbojové organizace, jejichž členové se snažili ostatní obeznámit s cílem cesty.
Obyvatelé ghetta se nakonec postavili deportacím na odpor a dosáhli jejich přerušení. Tři měsíce na začátku roku 1943 měl odboj ghetto pod svou kontrolou a připravoval se na boj. Kromě potravin se tak snažili propašovat hlavně zbraně. Díky největší polské podzemní organizaci, Zemské armádě, získali desítky pistolí, pušek, stovky granátů a výbušnin.
Povstání ve varšavském ghettu
Bít se o důstojnou smrt
První střet s armádou přišel před Velikonocemi roku 1943. Obyvatelé ghetta v něm dokázali německé vojáky vybavené tankem a obrněnými vozidly během půl hodiny porazit. „To, že se Židé mohou bít, překračovalo hranice jejich chápání,“ vzpomínal později jeden z velitelů povstalců Marek Edelman. O to více vojáků se však vrátilo o několik hodin později i s dělostřelectvem.
Začalo tak povstání v ghettu. Německá armáda s bojovou technikou se postupně snažila získat menší části území, ve kterém byli ve stovkách bunkrů ukrytí bouřící se, ale špatně vyzbrojení Židé, kteří však dobře znali terén a skryté podzemní cesty. Němci každý den zajímali tisíce Židů a postupně se probojovali i k hlavnímu bunkru povstaleckého štábu.
Němečtí vojáci procházejí hořícím varšavským ghettem
Po urputném souboji vojáci bunkr obsadili, mezitím ale vůdce povstalců Mordechaj Anielewicz a několik dalších spáchali sebevraždu. Asi padesát dalších pak Němci zatkli. Odpor v ghettu přesto několik dní pokračoval. Nacistické armádě se však podařilo zbytek odporujících Židů soustředit v centru, kde je zajali.
Velitel Jürgen Stroop se rozhodl ukončit boje zničením synagogy v ghettu. Deset dní proto vojáci navrtávali v jejích základech a zdech otvory pro umístění výbušnin. Exploze tak zakončila 28 dní trvající povstání, ve kterém padlo 15 tisíc Židů a dalších 56 tisíc bylo zajato a transportováno do vyhlazovacích táborů. Mrtvých na straně německé bylo asi sto až dvě stě.
Přestože měl odpor jen minimální šanci na úspěch, rozhodli se povstalci bojovat. Jejich výhodou nebyla jen dobrá znalost terénu, ale hlavně odhodlání. Věděli, že konec je nevyhnutelný. Místo smrti v koncentračním táboře se nacistům postavili se zbraní v ruce, aby získali zpět své právo na důstojný skon.
Trosky židovského ghetta ve Varšavě v roce 1945
Asi čtyřiceti povstalcům se podařilo z ghetta uprchnout. Část z nich vytvořila partyzánské oddíly, ostatní vstoupili do polských jednotek a někteří později bojovali ve Varšavském povstání v roce 1944. Celkem se konce války dočkalo 11 500 židovských obyvatel Varšavy.
Po válce ruiny ghetta překryl asfalt a na většině jeho území vyrostlo sídliště. Minulost však připomíná řada památníků a nové muzeum židovské historie a v některých místech se dochovaly i zdi původního ghetta.