Válku rozhodne osud měst na jihu jako Berďansk, Melitopol a Mariupol a samozřejmě Krym, řekl v Interview ČT24 zahraniční zpravodaj ČT David Borek. Dodal, že pokud Ukrajina nedobyde zpět tato města a nepřetrhne pozemní spojení Ruska s Krymem, tak zůstane nekompletním státem z hlediska vojensko-strategického i ekonomického a logistického.
Naopak zamrzlý nebo i aktivní dlouhodobý konflikt na Donbase v okolí měst Luhansk a Doněck by Ukrajina podle Borka mohla jako stát přežít. Ostatně rusko-ukrajinská válka tam trvá už od jara 2014.
V souvislosti s kritickými oblastmi azovského pobřeží na jihu zmínil paralelu s Mnichovskou dohodou z roku 1938 o postoupení pohraničních území Československa Německu. „Jsou to 'mnichovské' hranice a teď to neříkám jako lacinou paralelu, i když ty paralely mezi rokem 1938 a 2022 tam jsou evidentní. Pomnichovské Československo se zúženým koridorem mezi Svitavami a jižní Moravou nebylo životaschopné. Nebylo možné mít stát, jehož největší zbrojovka v Plzni je v dostřelu i lehkých německých zbraní. Nebylo možné mít stát, jehož hlavní město leží třicet kilometrů od pozic Wehrmachtu,“ míní zpravodaj.
Dlouhodobě neudržitelná situace
Dodal, že není možné mít dlouhodobě vojensky udržitelnou Ukrajinu v situaci, kdy na levém břehu Dněpru jsou Rusové. „Stejně tak není možné, aby jediný velký zbylý přístav Oděsa byl neustále v dostřelu, v nebezpečné blízkosti ruských zbraní.“
Borek rovněž uvedl, že Ukrajinci nerozlišují boj o Krym, který Rusové obsadili v roce 2014, a boje o další území. „Vnímají to paušálně, neříkají, že válka začala v únoru 2022, ale hodnotí to tak, že válka se vede od roku 2014.“
Poukázal na to, že cestou k míru je pro řadu Ukrajinců to, že se země má vrátit do svých mezinárodně uznaných hranic. „Úplně jiná věc je pak ale to, že pokud by válka trvala déle, tak je tu problém, že spousta Ukrajinců si může válečnou jednotu udržet, srdce bude pořád s Kyjevem, ale nebudou žít v Záporoží, ale budou žít v Praze, Varšavě, Bratislavě, Budapešti, Berlíně,“ uvedl a dodal, že řada lidí má konfliktu 'plné zuby.'
Zmínil, že Ukrajina byla před válkou na evropské poměry chudým státem na ekonomické úrovni Albánie či Moldavska. „Nemá na to, aby všem zajistila okamžitě opravu všech škod po válce. Když někdo má žít ve svetru v promrzlém domě, ve kterém má v oknech igelit, nebo může odejít do zahraničí, tak možná odejde,“ uvedl s tím, že ale zatím to lidé masivně nedělali a často zůstali i v beznadějně vypadajících oblastech, které byly jen pár kilometrů od frontové linie.
Případný odchod Ukrajinců ze země
Pokud ale lidé odejdou, tak bude podle něj Ukrajina demograficky, ekonomicky a vojensky ztrácet, protože populace se reálně snižuje. „Pokud v Kremlu má někdo taktiku: 'Ostřelujme Ukrajinu, ničme její ekonomiku a budeme spoléhat na to, že buď někomu rupnou nervy na Západě, že se jí bude chtít vzdát jako nepříjemného břemene, nebo Ukrajincům sice nerupnou nervy, ale mnozí z nich odejdou', tak země ztratí populační kapacitu udržovat obranu.“
Borek také zmínil, že v loňském roce pozoroval zajímavý jev, že i u ruskojazyčných lidí na Ukrajině – ve městech, která předtím byla z valné většiny ruskojazyčná – začíná pozvolný posun k ukrajinštině. „Oni od počátku invaze měli srdce na straně Kyjeva, ale ještě loni mnozí z nich používali ruštinu jako mateřský jazyk,“ uvedl s tím, že při setkání s mnoha lidmi dvě třetiny nyní preferují ukrajinštinu.
„I města, na která se Putin soustřeďoval ve své propagandě, která měla být základním kamenem jeho nového rozšířeného impéria, tedy 'tady jsou ruskojazyční lidé, kteří chtějí nás – ruský svět', tak tito lidé nejen že jsou od počátku invaze na straně Kyjeva, ale nyní ve stále vyšší míře přecházejí k ukrajinštině,“ podotýká Borek.
V souvislosti s českou pomocí zmínil, že na Ukrajině často slýchá o tom, že tamní lidé mají v Česku příbuzné, případně od ukrajinské armády slýchává o českých ženijních stavbách. „Obecně, když se řekne Česko, tak to tam má zvuk. Lidé, kteří se základně orientují, tak když řeknu Česko, tak většinou reakce je jasná: 'Víme, děkujeme za pomoc.'“
