Teroristické útoky palestinského hnutí Hamás ze 7. října Izrael hluboce proměnily. Příhraniční obce jsou ostražité a jejich obyvatelé drží občanské hlídky. Ulice a náměstí, které ještě nedávno zaplňovaly davy demonstrantů, zejí prázdnotou, místo protivládních hesel se na nich rozléhá ticho. Svatá země je nyní jednotná, pod povrchem ale bublají otázky. V Izraeli natáčel zpravodaj ČT David Borek.
Izraelskou vesnici Nirit obklopují borovicové lesy. Místo výletníků tu ale stojí ozbrojená stráž a pozoruje minarety na obzoru. „V naší obci jsme v pohotovosti. Obyvatelé se sami podílejí na ostraze,“ říká Rami, který se strážním oddílem obec chrání, ačkoliv vojákem z povolání není.
Nirit leží u hranice se Západním břehem, jen patnáct kilometrů od Tel Avivu. I do tohoto místa pronikl strach. Plot oddělující palestinské oblasti sice vypadá robustně, ale to se v Izraeli říkalo i o bariéře na hranici s Pásmem Gazy. „V celé zemi panuje zvýšená ostražitost, zvýšené vnímání toho, že lidem je nutno zajistit bezpečnost,“ pokračuje Rami.
Reagují i řadoví Izraelci. Například Josi Ben Tov měl zbrojní průkaz už dříve, nyní pistoli nosí pořád s sebou. „Do práce, na nákupy, to je jedno,“ poznamenává s tím, že pokud bude muset bránit svou rodinu, je připraven zbraň použít.
Proměnou v Izraeli prošla po útoku Hamásu i doprava. Třeba GPS má výpadky kvůli armádním rušičkám satelitní navigace, dopravní zácpy zmizely. Stovky tisíc lidí slouží v armádě, jiní zůstávají doma a necestují. Prázdnotou zejí vysokoškolské koleje telavivské univerzity, a zatímco přes den jsou ulice relativně plné chodců, večer se vyprázdní. Z nebe jsou slyšet izraelská letadla a noční hlídkové drony.
Místo hluku ticho, místo demonstrací pieta
Některé změny, které přinesla válka, jsou méně viditelné, a přitom všudypřítomné. Ještě před pár týdny žil Izrael hlučnými spory o soudní reformu či premiéra Benjamina Netanjahua. Nyní vládne široká koalice, ve které se sešli bývalí rivalové, a náměstím v Tel Avivu se rozléhá jen pietní ticho, doplněné svíčkami za zavražděné a unesené spoluobčany.
Pod povrchem stávající celonárodní jednoty ale zůstávají hořké otázky – jak se mohlo stát to, k čemu došlo před dvěma týdny? „Nikdo neposkytl asistenci. Vojenskou, lékařskou, jakoukoliv. Nepřišla jim na pomoc žádná oficiální místa, dlouhé hodiny a hodiny. To je nepřijatelné,“ připomíná matka oběti teroristických útoků Keren Harelová.
Izraelci mají jasno v tom, co dělat nyní – bojovat. Ale dříve či později se vynoří témata, která semknutou společnost opět rozdělí.
