Jurij Sinělščikov a Boris Šmeljov. Do Prahy přijeli 21. srpna před 50 lety mezi prvními. Dostali stejné vysvětlení – že jedou potlačit kontrarevoluci. Dnes se každý z nich na srpnové události dívá jinak a z jiné pozice. Sinělščikov je v Rusku komunistickým poslancem, Šmeljov důchodcem, který krátce po okupaci z Rudé armády odešel. Natáčel s nimi zpravodaj ČT v Moskvě Miroslav Karas.
Jednasedmdesátiletý Jurij Sinělščikov československou hranici projel v nákladním voze v noci na 21. srpna, za sebou měl 8 hodin jízdy z posádky v Postupimi ve východním Německu. V Praze byl před osmou ráno. Byl seržantem, spojařem u 35. motostřelecké divize.
„Když začalo svítat a viděli jsme první lidi před jejich domy, ptali se nás, kam a proč jedeme, a my jsme jim řekli, že je to vojenské cvičení,“ popisuje.
Podle Sinělščikova vojáci přesně věděli, kde jsou. Před odjezdem dostali instrukce. Svědkové ale tvrdí, že řada z nich netušila, proč do Prahy přijeli. „Samozřejmě, že nás připravili, jako k válce. K válce. Velitelé měli mapy, připravovali jsme se na boj s NATO. Byli jsme po zuby ozbrojení, každý měl k samopalu dva zásobníky, měli jsme granáty. Neskrývám, že jsme měli rozkaz na střelbu reagovat střelbou,“ uvedl.
Tehdy jednadvacetiletý spojař slyšel střelbu několikrát. Museli údajně reagovat na české útoky. Dodnes si prý pamatuje lidi v civilu v okně Národního muzea na Václavském náměstí. Incident, který očití svědkové dodnes popírají. „Z kulometu stříleli po náměstí a do ulice vpravo. Snažili jsme se je vyzvat megafonem, dostali se nahoru i ostřelovači, ale nic nepomohlo, stále se střílelo, trvalo to asi hodinu,“ vzpomíná.
„Poslali jsme tam tank, ten tam zamířil a byl klid. Sám jsem viděl, jak jsme stříleli, my i oni,“ říká Sinělščikov, který je dnes poslancem ruské Státní Dumy za komunistickou stranu. O srpnových událostech mluví často.
Podle něj v prvních hodinách přišlo několik ruských tankistů o život a do půlky listopadu celkem 105. „U nás shořelo šest tanků. Vojáci zemřeli v jednom z nich. Všichni do jednoho uhořeli,“ uvádí.
Není proč se omlouvat
V ulicích Prahy se svou jednotkou strávil dva dny, pak se přemístili do tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Tam ruští vojáci sváželi zbraně, které prý našli v podzemních skladech. Nejen granáty, pistole a samopaly, ale i kulomet a protitankové střely.
„Byly v domech, v jednom muzeu, nevzpomínám si teď, ve kterém, nebo to byla galerie obrazů, v podzemí to bylo, byly i podle mě myslím na ministerstvu dopravy,“ hledá v paměti Sinělščikov.
Operaci Dunaj dodnes považuje za velmi dobře zorganizovanou, v souladu s právem, rychlou, efektivní a perfektně provedenou. I on je přesvědčen, že byla nutná. Hrozil prý útok vojsk NATO. Slova agrese a okupace odmítá. Rusko se prý nemusí omlouvat za něco, do čeho bylo vtaženo i dalšími zeměmi. „Není za co se omlouvat,“ uzavřel.
Bývalý výsadkář: Okupace. Žádná pomoc
Podobný názor měl původně i dnes sedmdesátiletý Boris Šmeljov. V Praze byl mezi prvními, ve třetím letadle, které na pražské Ruzyni přistálo. Byl výsadkářem. Jeho letadlo vystartovalo v Litvě, v Praze byl kolem čtvrté. „Řekli nám, že letíme do Prahy pomoct Československu, bratrskému československému národu,“ vypráví Šmeljov.
Všichni prý věřili, že jde o kontrarevoluci. Byli varováni, že mohou čelit ozbrojenému odporu, ale že si s tím mají poradit. Měli obsadit důležitá místa v Praze a připravit tak zázemí pro přijíždějící jednotky. Pamatuje si ranní diskuse se šokovanými Čechy. Pak i noční střelbu.
Brzy si začal klást otázky sám. „Pomalu jsem chápal, že nemáme v cizí zemi co dělat, zvláště v malé a slabé zemi. Nelze se vměšovat do věcí cizí země takovým ozbrojeným způsobem. Nikdy,“ říká dnes.
V Praze si uvědomil, že agresi, jak sám říká, bylo nutné se postavit. „Samozřejmě, že to byla okupace, co jiného? Okupace. Žádná pomoc,“ říká. V Československu Boris Šmeljov byl jen do října 1968, pak z armády, přestože se do ní zprvu přihlásil, odešel. Na rozdíl od jiných bývalých vojáků na setkání účastníků operace Dunaj nechodí.
