Jen v Evropské unii žije zhruba 4,5 milionu ukrajinských uprchlíků. Celkový rozsah nuceného vysídlení způsobeného ruskou agresí je ale mnohem větší. Často opomíjeným faktem je, že asi čtyřicet procent všech lidí, kteří utekli z domovů, zůstává uvnitř hranic samotné Ukrajiny. Mezi vnitřně vysídlené osoby neboli IDPs patří zhruba každý osmý obyvatel země. Každodenní život vnitřních uprchlíků poznamenává chudoba, obtížné hledání práce a nedostatek bydlení. Stát se uprchlíkům snaží pomoci mnoha způsoby, ale zdaleka ne vždy efektivně. O situaci po cestě na východ Ukrajiny píše analytik Programu migrace Člověka v tísni Jakub Andrle.
První, a ne úplně snadno zodpověditelnou otázkou, která se v souvislosti s vnitřními uprchlíky na Ukrajině objevuje, je jejich počet. Podle portálu ukrajinského ministerstva sociální politiky se ke konci října letošního roku jednalo o 4,6 milionu osob. Jedná se o součet těch, kdo jsou jako vnitřní uprchlíci formálně zaregistrováni.
Tento údaj je ale nepřesný. Na jedné straně nezahrnuje ty, kdo sice utekli, ale nezaregistrovali se, například proto, že by stejně neměli nárok na žádnou státní podporu (o ní podrobněji níže). Na druhé straně je naopak nadhodnocený, a to velmi výrazně. Odborníci z Kyjevské školy ekonomie nedávno odhadli, že zhruba 950 tisíc zaregistrovaných se buď vrátilo domů, nebo se odstěhovalo do zahraničí.
Spolehlivější údaj o počtu vnitřně vysídlených osob (IDPs) tak nabízí spíše Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), která pro své reporty využívá telefonické či on-line dotazování na mnohatisícových vzorcích populace a ve výsledku používá pro vysídlené osoby pojem „de facto IDPs“. V zatím poslední zprávě vydané v říjnu 2025 odhaduje IOM počet fakticky vysídlených lidí na 3,7 milionu.
Nejvíce vysídlených žije blízko fronty
Jedno z klíčových a na první pohled překvapivých zjištění IOM je, že nejvíce vnitřních uprchlíků se v současnosti nenachází na relativně o trochu bezpečnějším západě země, ale ve východních oblastech, které přímo hraničí s územími okupovanými Ruskem, případně jsou samy částečně okupovány. V Dněpropetrovské a neokupovaných částech Charkovské oblasti nyní žije asi jeden milion IDPs. Většina se jich stěhovala v rámci stejného regionu, případně ze sousedního. Vůbec nejvíce lidí uteklo z Doněcké oblasti, která je momentálně okupována zhruba ze tří čtvrtin.
Na západě země – konkrétně v osmi nejzápadnějších regionech – se naproti tomu nachází „jen“ zhruba 600 tisíc vysídlených. Pro srovnání: v prvních týdnech po totální ruské invazi v únoru 2022 se na západ přesunulo 2,5 milionu lidí. Už na jaře 2022, krátce poté, co ruské síly ustoupily od Kyjeva a těžiště bojů se přeneslo na Donbas, se statisíce vysídlených vrátily domů, nebo aspoň do svých domovských oblastí.
Důvodů, proč vnitřní uprchlíci navzdory bezpečnostním rizikům tak často zůstávají co nejblíže domovu, je více. Předně věří v návrat: průzkumy IOM sice ukazují, že ve střednědobém horizontu (za tři měsíce a více) se plánuje vrátit jen asi třetina vysídlených. Ale stejně tak pouhá třetina hodlá zůstat v současném bydlišti a integrovat se. Obecně platí, že co se týká plánů do budoucna, převažuje mezi uprchlíky nejistota.
Mnoho lidí chce zůstat blízko domovu z emocionálních, ale i ryze praktických důvodů, například aby zůstali na dosah příbuzným, kteří se nepřestěhovali, případně se odmítli evakuaci.
Největší problémy? Práce a důstojné bydlení
Co se týká životních podmínek vnitřních uprchlíků, je třeba zmínit zejména potíže s hledáním práce. Průzkum IOM z konce minulého roku odhalil, že příjem ze zaměstnání nebo podnikání mělo jen 67 % IDPs.
Příčiny nízké zaměstnanosti vyjmenovává analýza švýcarské iniciativy REACH z července 2025: nesoulad mezi kvalifikacemi vysídlených osob a lokální poptávkou, nízké mzdy, které nestačí ani k pokrytí základních životních potřeb, obavy z odvodu do armády, kvůli nimž se mladí muži nechtějí hlásit do evidence uchazečů o zaměstnání, a v neposlední řadě také nedostatek míst ve školkách, který brání vstupu na pracovní trh hlavně matkám samoživitelkám.
Nejhorší situace s hledáním práce je očekávatelně ve východních oblastech – jednak ve velkých městech, jako jsou Charkov a Dnipro, a jednak na venkově.
Přímým důsledkem potíží s hledáním práce, ale také délkou vysídlení – průměrná doba vysídlení jsou tři roky – je mimořádně vysoké ohrožení chudobou. Vysídleným lidem schází léky, powerbanky, potraviny či hygienické potřeby. Aby si je zajistili, musejí se často uchylovat k drastickým krokům. Podle poznatků IOM musel například každý desátý vysídlenec pro pokrytí životních potřeb prodat dům či byt. Více než polovina dotazovaných musela někdy v nedávné minulosti využít humanitární pomoc, zatímco mezi ostatními obyvateli to byl jen každý sedmý.
Samostatnou kapitolou je nedostatek bydlení. Drtivá většina IDPs bydlí v soukromí, zpravidla v podnájmu (67 % oproti 6 % u běžné populace), což značně zatěžuje jejich rodinné rozpočty, obzvlášť pokud bydlí v Kyjevě, Kyjevské oblasti nebo na západě, kde jsou ceny nájmů velmi vysoké.
V kolektivních centrech pro vnitřní uprchlíky aktuálně žije orientačně jen asi 70 tisíc lidí. Centra ve střední a západní části země mají určité volné kapacity, ta na východě, například v Dněpropetrovské oblasti, jsou ale prakticky plná a nově evakuovaní obyvatelé měst a vesnic v blízkosti fronty musejí být často nasměrováni dále na západ. Obrovským problémem kolektivních center je fakt, že je rostoucí měrou plní senioři a lidé se zdravotním postižením, kteří nemají kam jinam jít.
Pomoc od státu často vázne
V situaci hmotné nouze samozřejmě roste význam finanční pomoci ze strany státu. První dva roky plnohodnotné války vyplácel stát vnitřním uprchlíkům dávky plošně. Od roku 2024 už na ně mají nárok jen zvláště zranitelní, jako jsou lidé s postižením, rodiny s dětmi nebo senioři. Podle míry zranitelnosti mají nárok na dva až tři tisíce hřiven měsíčně (v přepočtu asi 1000 až 1500 korun).
K základní dávce se přidává celá řada dalších benefitů, a to nejen čistě peněžních. Namátkou lze zmínit dotace na nájem, možnost zvýhodněných půjček, přednostní zápis dětí do škol nebo zvýhodněný přístup k rekvalifikacím.
Hodnotit státní podporu jako celek je ošidné, ale na základě rozhovorů s lidmi z terénu, především koordinátorů z kolektivních center, se asi dá souhlasit s verdiktem některých ukrajinských analytiků, že podpůrných programů je sice mnoho, ale celkově stačí vnitřně vysídleným osobám jen pro holé přežití.
Největší prostor pro zlepšení bohužel zůstává v oblasti, která je pro většinu IDPs naprosto klíčová, a tou je bydlení. Podle odborníků na tuto oblast přitom není nejhorším problémem nedostatek peněz, ale spíše nesmírně neefektivní systém jejich přerozdělování. Úřady tak například u vysídlených osob evidují „potřebu bydlení“ – ale ani po 3,5 letech nedokáží definovat, co přesně to znamená. Samotné registry potřebných osob jsou vzájemně nepropojené a číselně diametrálně odlišné. Výstavba a rekonstrukce domů jsou pomalé, smluvní postupy zdlouhavé, výběrová řízení netransparentní.
Je to přitom právě špatný přístup k důstojnému bydlení, co u lidí zasažených válkou předurčuje další stěhování. Pokud by stát v této oblasti selhal nebo spíše nadále selhával, nelze vyloučit další hromadné přesuny obyvatel – primárně v rámci samotné Ukrajiny, ale v delším výhledu i do zahraničí.
Mgr. Jakub Andrle, Ph.D. vystudoval Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti působí jako analytik Programu migrace v organizaci Člověk v tísni.
