Ženy džihádistů a matky jejich dětí žijí v Sýrii za zdmi bývalého vězení a s ostatními obyvateli uprchlického tábora se nesmějí stýkat. Některé se vzpamatovávají z rozčarování, jiné stále hájí své muže. Část z nich jsou cizinky, které se ale kvůli podezření z vazby na islamistické teroristy nemohou vrátit domů. Štáb americké stanice CNN s nimi natočil rozhovory.
Přidaly se k džihádistům, některé se za bojovníky Islámského státu provdaly a založily rodiny. Uvěřily slibům, že budou žít v novodobém chalífátu, v muslimském státě, kde jejich děti můžou chodit do školy a mít bezplatnou zdravotní péči.
Nalákalo to i tři sestry z Indonésie – Rahmu, Finu a Noor. Tvrdí, že je do Sýrie dostali pašeráci za tisíce dolarů, ale místo bezpečného zázemí si na živobytí vydělávaly samy a nakonec za vysvobození zaplatily svými šperky. Za bojovníky IS se prý nikdy neprovdaly.
„Říkají, že chtějí džihád kvůli Alláhovi. Ale to, co opravdu chtějí, jsou ženy a sex. Je to odporné,“ říká Rahma. „Slyšela jsem, že když se ožení s vdovou, dostanou tisíc dolarů,“ dodává Fina. Nabídku k sňatku prý dostala ráno a do večera se měla rozhodnout.
Noor nejvíc šokovaly poměry, které panovaly mezi ženami na ubytovně. „Zvyky žen na ubytovně jsou velmi odlišné od toho, co říká islám. Pomlouvaly se, křičely jedna na druhou, kousaly se do zad a bojovaly mezi sebou. To pro mě bylo velmi překvapivé,“ vypráví Noor.
Cizinkám vybírají ženichy podle vyplněných dotazníků, do té doby žijí v uzavřené komunitě a tam je čeká první rozčarování.
Zpátky domů, na pláž…
Desítkám žen se podařilo utéct z města Rakká ovládaného islamisty, když ho bombardovaly letouny mezinárodní koalice vedené Spojenými státy. Mezi nimi byla i Saida se svým ročním synem. Víc než měsíc strávili v divočině, než je kurdské milice převezly do bezpečí.
Saida pochází z Francie a chce se tam co nejdřív vrátit. Těší se, až odloží zahalující šaty a vykoupe se v moři. „Miluji život a práci, ráda nosím džíny a make-up, miluji své rodiče. Jediné, co chci, je nasednout do auta a odcestovat pryč. Bydlíme nedaleko pláže, kam jsme chodili každý víkend… V bikinách,“ vypráví.
Raději smrt než zůstat bez manžela
V provizorním táboře padesát kilometrů severně od Rakká jsou nevěsty džihádistů držené odděleně od ostatních uprchlíků v betonové budově bývalého vězení. Skončila tu i syrská učitelka angličtiny May.
„(Evropské ženy) hledají muže z Evropy, kteří se připojili k organizaci Islámský stát. Silné muže se zbraní v ruce, kteří je ochrání. Představují si to jako ve filmech. Hodně z nich je pak v šoku, některé jsou vdané tři až čtyři dny nebo měsíc a pak se rozvedou,“ popisuje May. Podobných příběhů si od žen džihádistů vyslechla bezpočet. Jedna žena se prý rozvedla dokonce šestkrát.
May měla jiný osud. Jejího prvního muže zabil odstřelovač, druhého prý poznala v Rakká, když se tu zastavila cestou do Turecka. Přijel z Maroka a v Sýrii se spojil s islamisty. „Myslím, že mi ho seslal bůh,“ tvrdí.
Podle ní je její muž Bilal mírumilovný člověk. Bojů se neúčastnil a nezabíjel. Teď jej drží ve vězení v nedalekém Kobani. May dokonce na zeď věznice napsala jeho iniciály a orámovala je srdíčkem. Přiznává, že netuší, co si počne, pokud Bilala už nikdy neuvidí. „Chci, aby mě někdo zabil. Protože já sama se zabít nemůžu… to by přece byla sebevražda.“
Některé ze zadržovaných žen tvrdí, že o vraždách páchaných bojovníky Islámského státu nevěděly. Jiné přiznávají, že byly v šoku a rozhodnutí žít po jejich boku litují. Všechny teď ale čekají v opuštěném vězení na kraji syrské pouště na to, co s nimi bude dál, až válka skončí.
