Už padesát let funguje mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. V začátcích se na jejích aktivitách podílely jen desítky pracovníků, teď zaměstnává víc než šedesát tisíc lidí, a to většinou místních. Například z Česka a Slovenska na mise do zahraničí vyrazí pomáhat zhruba třicet pracovníků ročně. Mnohdy složitý boj o zachování neutrality nejslavnější humanitární organizace mapuje pohnutou historii nejmodernějších dějin.
Mluvit se všemi a popisovat skutečnost. Lékaři bez hranic fungují už půl století
„Léčit a přinášet svědectví.“ Dnes už téměř slovníkové motto stálo u vzniku Lékařů bez hranic, organizace celosvětově známé jako Médecins Sans Frontières (MSF), která letos slaví padesát let fungování.
Na úplném počátku nadnárodní humanitární společnosti byli dva francouzští lékaři, Max Récamier a Bernard Koucher. V týmech Mezinárodního výboru Červeného kříže si oba prošli občanskou válkou v Biafře, dnešním regionu Nigérie. Zděšeni tamními hrůzami se společně se skupinou novinářů kolem lékařského časopisu Tonus roku 1971 v Paříži rozhodli, že kromě pomoci je o místech válečných konfliktů třeba také pravdivě informovat.
Události ČT - 50 let Lékařů bez hranic (zdroj: ČT24)
MSF si jako zpočátku méně oficiální organizace ale dala podle prvních vyjádření za cíl hlavně poskytovat pomoc lidem v ohrožení „bez rozdílu ras, náboženství, filozofie nebo politiky“. Po vymezeních, které formovalo revoluční dění ve Francii na konci šedesátých let a zkušenosti z válečných zón, se tak nejskloňovanějšími pojmy staly nestrannost, neutralita a nezávislost. Půl století poté to platí úplně stejně jako začátku i přesto, že jejich naplňování po celou dobu globálního fungování, vyvolává největší diskuse.
„V praxi se tato hodnota do naší činnosti zrcadlí tak, že nestraníme během konfliktu žádné z bojujících stran. O našem přístupu komunikujeme se všemi a vyjednáváme se všemi,“ vysvětluje tisková koordinátorka české pobočky MSF Tereza Wyn Haniaková.
Přiděleni na misi
Z České republiky a Slovenska podle zástupců české pobočky vyjede na misi každý rok zhruba třicet lidí. Patří mezi ně jak lékaři, tak různí administrativní pracovníci. Asi nejznámější tváří organizace je lékař Tomáš Šebek, který příběh svého odjezdu popsal v pořadu Hydepark civilizace.
„Musíte mít praxi, diplom a procházíte několikaúrovňovým výběrovým řízením, kde se testují i jazykové znalosti a psychologická odolnost tak, aby člověk mohl tomu všemu čelit a nerozsypal se z toho,“ popisoval.
Podle Haniakové je cesta všech zájemců na misi stále obdobná. Pokud má lékař o zapojení do společnosti zájem, navštíví informační večer a musí projít výběrovým řízením. Pak už jen čeká na nabídku mise – místo pobytu si vybrat nemůže, ale cestu může odmítnout. Od organizace pak pobírá mzdu. Vedle nutných lékařských pozic, jako jsou chirurgové a anesteziologové, ale zapojují pobočky MSF do práce i logistiky nebo manažery lidských zdrojů.
Hyde Park Civilizace: Lékaři Tomáš Šebek a Kenneth Mattox (zdroj: ČT24)
Bez místních by to nešlo
Víc než polovina z pěti stovek aktuálních projektů je v Africe, přes třetinu z nich je v Asii, MSF ale působí částečně i v Jižní Americe a pandemie koronaviru jejich působnost rozšířila i do postižených oblastí v Evropě s jinak běžně fungujícím zdravotnictvím, jako bylo Španělsko nebo Itálie.
„Pandemie nám zas a znova připomněla, že musíme investovat v regionech, kde pomáháme, do místního personálu. Když jsme narazili na problém, že nemůžeme do oblastí vyslat zahraniční kolegy, byli to právě místní, kteří drželi projekt v chodu,“ vysvětluje zástupkyně české pobočky organizace.
Místní teď představují až devadesát procent spolupracovníků organizace. „Tito lidé, ať už jde o Jihosúdánce, Indy, Haiťany nebo Afghánce, jsou jednoznačně páteří Lékařů bez hranic,“ míní tisková koordinátorka s tím, že bez komunikace s místními by humanitární projekty nemohly fungovat.
Vysvětlování misí s cílem poskytnout lékařskou péči komukoliv bez ohledu na státní příslušnost bylo podle analýzy skupiny Humanitarian Practice Network na počátku v ozbrojených konfliktech obtížné. Podle zástupců organizace tohle všechno ale výrazně změnila Nobelova cena za mír, kterou MSF získala v roce 1999.
Udělení ceny o Lékařích zvedlo povědomí, poskytnutou částku organizace věnovala na Kampaň za dostupnost léků a během dalších třiceti let se její působnost přesunula do víc než osmdesáti zemí světa. V novém tisíciletí se milníky stala masivní pomoc při ničivé tsunami v jižní Asii v roce 2004 nebo při zemětřesení na Haiti v roce 2010, což byl také největší krizový zásah, který MSF dosud uskutečnila.
Nestrannost za každou cenu?
I kvůli nutné spolupráci a komunikaci s místními obyvateli a úřady přinesla proklamovaná neutralita Lékařům mnohdy problematickou pozici, se kterou se musí organizace v průběhu svého fungování vypořádávat. Erbovní heslo nestrannosti a přinášení svědectví naráží na výtky ohledně zaujatosti ke stranám konfliktu.
Od prvních misí Lékařů bez hranic se podle tiskové koordinátorky české pobočky MSF Nikoly Kaňovské Tenevové potýká globální humanitární skupina s dilematem, které naráží na její počáteční hodnoty. Poprvé bylo tematizováno v Etiopii během osmdesátých let, kdy zemi zasáhl hladomor – pomoc, která do země směřovala, ale tamní vláda zneužívala.
Přestože kvůli zveřejnění známých informací o chování místních úřadů hrozilo týmům MSF vyhoštění ze země, rozhodly se nakonec svědectví na úkor ukončení péče o hladovějících podat.
Obdobná situace se opakovala i v polovině devadesátých let v Zairu, dnešní Konžské demokratické republice. Naopak kvůli pokračování mise postupovaly týmy lékařů opačně třeba na Srí Lance. „Tam jsme se rozhodli nepodat svědectví o následcích války. Stále věříme v to, že mlčení zabíjí. Zároveň jsme si vědomi toho, že mlčení může v naprosto výjimečných případech i hojit,“ uvedla tisková koordinátorka Wyn Haniaková.
Přelomová občanská válka ve Rwandě a uprchlická krize
Zlomovým momentem pro Lékaře bez hranic byla občanská válka ve Rwandě roku 1994, která vyústila v největší genocidu po holocaustu. Během nezvladatelného konfliktu mezi Hutuy a Tutsii Lékaři bez hranic poskytovali primární a traumatologickou péči. Vůbec poprvé a naposledy tehdy mezinárodní organizace oficiálně vyzvala francouzskou vládu k ozbrojené intervenci.
„Lékaři nemůžou zastavit genocidu,“ psalo se v otevřeném dopise adresovaném tehdejšímu prezidentovi Françoisovi Mitterrandovi. Následně se ve francouzských médiích tehdy debatovalo nad smyslem podobné aktivity směrem k dárcům, kteří projekty podporovali kvůli nezávislosti na jakýchkoliv politických vlivech.
Financování misí je podle oficiálních dat Lékařů bez hranic založené na příspěvcích od soukromých dárců, kterých je globálně zhruba sedm milionů. Oficiální prohlášení MSF také odmítá příspěvky a dary od států a mezinárodních organizací. V České republice na jejich činnost přispívá víc než sedmdesát tisíc lidí.
Kontroverzní kroky
Organizaci se ale nevyhnuly ani kontroverze uvnitř její struktury. V minulém roce vyvolal rozruch dopis, který iniciovalo hnutí Decolonise MSF (Dekolonizujte MSF), složené zčásti z bývalých spolupracovníků Lékařů bez hranic.
„Rasismus formuje naši kulturu a přemýšlení i v tom, co definuje naši organizaci: staví vedle sebe tzv. bílé experty z Evropy a tzv. vzdáleného cizince v nouzi. S pár výjimkami tak humanitární aktivita MSF potlačuje hlas původních obyvatel,“ píše se v něm.
Zhruba tisícovka signatářů v dopise následně vyzývá k prošetření vniřního procesu při výběru pracovníků, který podle nich v některých případech diskriminuje místní a zvýhodňuje Evropany. Mezi dalšími body výzvy patří apel na vytvoření inkluzivnějšího prostředí a prošetření selhání, které hnutí publikovalo v letošní souhrnné zprávě.
„Bohužel v některých oblastech musíme učinit někdy až kontroverzní rozhodnutí. Rozhodneme se třeba neposílat lékaře určité národnosti do nějakého konfliktu, abychom je nevystavovali ještě většímu riziku, než je nutné,“ vysvětluje zástupkyně české pobočky MSF a dodává, že někdy je zase lepší přítomnost mezinárodního personálu s ohledem na bezpečnost. I tak ale byli naposledy letos v říjnu zavražděni tři spolupracovníci Lékařů v etiopském Tigraji.
Nejvíce opakovanou výtkou k aktivitám MSF je také pomoc během uprchlické krize. „Nejčastěji skloňovaná kritika je, že jsme pašeráci, ale to je absolutně bezpředmětné,“ vysvětluje Wyn Haniaková.
„Ve vodách se pohybujeme podle mezinárodního námořního práva. A děláme to z jediného důvodu – na moři umírají lidé a jedná se o nejsmrtelnější uprchlickou trasu na světě,“ reaguje tak na obvinění s tím, že tvrzení vyvrátil italský soud.
Útoky na zdravotnictví
V Afghánistánu funguje pět projektů Lékařů bez hranic. Vyslané týmy tam spolupracují s místními s cílem zajistit zdravotnickou péči pro několik milionů lidí, kteří si ji nemohou dovolit. MSF na místě vyjednává se všemi – Talibanem, afghánskou armádou a dříve i s lokálními milicemi a americkými ozbrojenými složkami. V tamních nemocnicích dokonce platí nepsané pravidlo zákazu vstupu do nemocnice s jakoukoliv zbraní.
Podobná vyjednávání jsou ale v posledních letech i jedním z důvodů stupňujících se útoků na zdravotníky. Roku 2015 se v afghánském Kundúzu odehrál dosud největší útok na zdravotnickou misi, když při bombardování nemocnice americkou armádou přišlo o život dvaačtyřicet lidí. Afghánská armáda byla podle vyšetřování přesvědčená, že se ve zdravotnickém zařízení nacházelo několik bojovníků radikálně islamistického hnutí Taliban, na které útok patrně cílil.
Už několik let se statistika útoků na centra Lékařů bez hranic drží na podobné úrovni, oficiální statistiky WHO za první pololetí roku 2021 zaznamenaly více něž dvě stovky útoků na zdravotnictví. „I válka má svá pravidla. A jedno z nich je, že na nemocnice a bezbranné pacienty a pacientky se prostě neútočí,“ apeluje koordinátorka.
Chvíli před tragédií: Zpověď ženy, která pracovala v Kunduzu (zdroj: ČT24)
Hlavním cílem je nebýt na místě potřeba
MSF zůstává často jedinou humanitární organizací, která poskytne pomoc zraněným bez ohledu na politickou příslušnost. A s rostoucí působností, i tlakem z různých stran se jejich způsob práce proměňuje.
„Již dávno to není o tom, že vyšleme pár chirurgů, kteří odoperují sto pacientů a zase je vrátíme nazpět domů. Obrovskou hodnotu vidíme v udržitelnosti zdravotnických struktur, které pomáháme postavit na nohy,“ vysvětluje Wyn Haniaková.
Často opakovaným klišé, které ale bude ještě nějakou dobu platit, je skutečnost, že největším cílem MSF je nebýt na místě vůbec potřeba. Podle zástupkyně české pobočky nezbývá než doufat, že za dalších padesát let budou Lékaři bez hranic potřeba alespoň na méně místech než nyní.
„Nejsme míroví vyjednavači, neiniciujeme přestavby měst, jednu věc ale myslím děláme dobře. Umíme zmírnit utrpení lidí, z nichž někteří se do této práce budou moci třeba jednou pustit,“ uzavírá.