Ženeva/Praha – Dnes je tomu přesně 150 let, co zástupci dvanácti evropských zemí podepsali dohodu o zlepšení osudu vojáků raněných v poli. Dokument z 22. srpna 1864, známý jako první ženevská konvence, položil základy mezinárodního humanitárního práva.
Podnětem k jednání o normách upravujících pomoc raněným vojákům byla bitva u italského Solferina z léta roku 1859. Po krvavém střetu rakouské a francouzské armády tehdy zůstaly na bitevním poli ležet tisíce raněných, kteří byli odkázáni pouze na milosrdenství místních obyvatel. To přimělo v roce 1863 přímého účastníka bojů Švýcara Henriho Dunanta k založení Mezinárodního výboru Červeného kříže. A právě Červený kříž svolal pod záštitou švýcarské vlády do Ženevy zástupce 12 evropských států.
„Do té doby samozřejmě existovaly lékařské týmy a podobně. Ale ty nemohly pojmout tak obrovské množství raněných a neexistovala žádná zásada neutrality,“ říká předsedkyně Klubu historie Červeného kříže Magdalena Elznicová Mikesková.
Výsledkem konference byla úmluva o zlepšení osudu vojáků zraněných v poli, ke které se do roku 1868 připojily všechny evropské státy. Podstatnou součástí dokumentu bylo ustanovení o nedotknutelnosti lazaretů a ošetřujícího personálu.
„Dohoda zároveň zajišťovala i ochranu nezdravotnického personálu. Byl to docela velký tým lidí, který se staral o polní nemocnice a polní lazarety – byli tam například lidé, kteří připravovali jídlo, kteří se starali o přepravu a podobně. Zároveň dohoda zajišťovala neutralitu všem raněným vojákům, a to i nepřátelských států,“ vypočítává Elznicová.
Co se týče znaku Červeného kříže, jedná se podle Elznicové o vyjádření úcty ke Švýcarsku, kde organizace vznikla. Složení znaku je totiž převrácenou švýcarskou vlajkou. „Později, v roce 1876, byl použit další symbol, a sice červený půlměsíc. Protože muslimské země potřebovaly samozřejmě jiný symbol než kříž,“ doplňuje Elznicová.
První ženevská konvence se v roce 1906 dočkala druhého pokračování, jež určilo pravidla pro pomoc raněným či nemocným vojákům na moři. Po první světové válce, která se pro Červený kříž stala velkou zatěžkávací zkouškou, byla podepsána i takzvaná třetí ženevská konvence (1929). Ta řeší problematiku zacházení s válečnými zajatci.
Po druhé světové válce, v létě roku 1949, byla schválena ještě čtvrtá ženevská konvence. Skládá se ze čtyř dokumentů, jež kromě postavení raněných a zajatých příslušníků ozbrojených sil upravují také ochranu civilních osob v době války. Jak ale připouští Elznicová, dodržování úmluv je především otázkou morálního odhodlání jednotlivých zemí.
