Santiago de Chile – Mnoho lidí detaily nezná, princip příběhu o zoufalé snaze přežít v extrémní situaci si ale leckdo vybaví – i díky slavné knize a filmu. Řeč je o těžko uvěřitelném osudu uruguayských ragbistů, kteří po letecké havárii v Andách museli pro zachování života překročit jedno z nejsilnějších civilizačních tabu. Celkem 16 přeživších sportovců po desítkách dnů strávených cestou z velehor přežili a mohli podat šokující svědectvím - kvůli tomu, že se živili ostatky svých kamarádů, donedávna spoluhráčů či rodinných příslušníků.
Příběh uruguayských ragbistů se stal předlohou pro několik knih a filmů, z nichž asi nejznámější je americký snímek z roku 1993 s názvem Přežít (Alive). Filmová verze se ale pamětníkům moc nelíbila, přišla jim až příliš „hollywoodská“. Muži, co přežili, se pravidelně scházejí. Shodují se, že pro vítězství nad beznadějí a hladem bylo důležité, že dokázali eliminovat hádky a o důležitých věcech hlasovali.
Při cestě uruguayských ragbistů a jejich rodinných příslušníků z Montevidea na zápas do Chile jejich letadlo 13. října 1972 havarovalo v Andách. Ze 45 lidí na palubě katastrofu přežilo 27 z nich. Po dlouhých 72 dnech pobytu v extrémních podmínkách velehor se ale záchrany dočkalo jen 16 trosečníků. Důvod jejich přežití, kromě ohromné vůle, je všeobecně znám.
Přeživší zpočátku v nepřehledném terénu čekali na pomoc. Podařilo se jim zprovoznit malé rádio. Moment, který by obvykle symbolizoval naději, ji velmi záhy pohřbil. Z rozhlasových vln se totiž dozvěděli, že jejich let je sice pohřešován, ale jelikož již není naděje na záchranu, hledání bylo ukončeno. Muži proto začali pracovat na záchraně. Slabší a zranění například připravovali vodu tím, že kladli sníh na kovové pláty a nechávali ho rozehřívat. Nejsilnější pak zkoumali okolí a pokoušeli se nalézt schůdnou cestu do nížin.
Osazenstvo nakonec rozhodlo, že tři členové - Nando Parrado, Roberto Canessa a Antonio Vizintín - se pokusí přejít Andy a přivést pomoc. Aby byli silní, dostávali větší příděly jídla než ostatní a snažili se z trosek vyrobit primitivní pomůcky, které by jim cestu ulehčily. Po dvou měsících od pádu letadla trojice vyrazila. Brzy ale zjistili, že jsou úplně jinde, než mysleli, a že jejich cesta za záchranou bude mnohem delší.
Nejzmoženější Vizintín jim proto nechal své zásoby a rozhodl se vrátit k ostatním, aby se v případě krachu první expedice mohl vydat jiným směrem. Parradovi (dnes 62 let; produkční) a Canessovi (59 let; kardiolog) trvalo deset dní a asi 70 kilometrů, než se dostali do Chile a narazili tam na pastevce Sergia Catalána, který jim dal najíst a zalarmoval úřady. Zbytek posádky byl z ledového pekla zachráněn 23. prosince 1972, jejich návrat do civilizace se stal senzací.
V důsledku naprosté absence jídla se totiž rozhodli, že pozřou těla zemřelých, což pod tlakem otázek médií vyšlo najevo. „Pro svědomí bylo nejnáročnější to první rozhodnutí,“ řekl jeden z mužů. Při obhajobě zoufalého činu jim dal rozhřešení i tehdejší papež Pavel VI. Nezaujatí lidé kanibalismus z donucení přijali s pochopením. Horší to bylo pro některé příbuzné.
