Evropská unie má vybudovaný mechanismus, kterým se snaží bránit porušování principů demokracie, svobody, právního státu či dodržování lidských práv v jednotlivých členských státech. Jejím nejsilnějším donucovacím prostředkem je článek 7 Smlouvy o EU. Státům, které porušují základní hodnoty, na kterých Unie stojí, můžou být pozastavena členská práva. Jde však až o krajní možnost. Poslední tři roky dává Evropská komise přednost domluvě.
V roce 2014 Evropská komise schválila postup, který je jakýmsi včasným varováním a předchází případnému použití článku 7. Komisi umožňuje v případech ohrožení právního státu zahájit s příslušným členským státem dialog.
Dialog probíhá ve třech fázích:
1. Posouzení: Komise shromáždí a ověří všechny relevantní informace a posoudí, zda existují jasné známky systémového ohrožení zásad právního státu. Dospěje-li k závěru, že se o takovou situaci skutečně jedná, zahájí s dotčeným členským státem dialog – zašle mu jako varování odůvodněné stanovisko za účelem ochrany právního státu. Členský stát může odpovědět.
2. Doporučení: V druhé fázi, pokud otázka již nebyla uspokojivě vyřešena, vydá Komise členskému státu doporučení za účelem ochrany právního státu. Členský stát dostane lhůtu pro vyřešení zjištěných problémů a musí Komisi informovat o přijatých opatřeních. Komise své doporučení zveřejní.
3. Kroky v návaznosti na doporučení Komise: Ve třetí fázi Komise sleduje kroky, které členský stát na základě doporučení podniká. Pokud není ve stanovené lhůtě dosaženo uspokojivého výsledku, může Komise použít jeden z mechanismů stanovených v článku 7 Smlouvy o Evropské unii. Celý proces je založen na nepřetržitém dialogu Komise s členským státem. Komise pravidelně a podrobně informuje Evropský parlament a Radu.
Pokud selže třífázový proces dialogu s problematickým státem, můžou mu být pozastavena hlasovací práva v evropských institucích podle článku 7 Smlouvy o EU:
1. Na odůvodněný návrh jedné třetiny členských států, Evropského parlamentu nebo Evropské komise může Rada většinou čtyř pětin svých členů po obdržení souhlasu Evropského parlamentu rozhodnout, že existuje zřejmé nebezpečí, že některý členský stát závažně poruší hodnoty uvedené v článku 2.
Před přijetím tohoto rozhodnutí vyslechne Rada daný členský stát a může stejným postupem podat tomuto státu doporučení. Rada pravidelně přezkoumává, zda důvody, které ji k takovému rozhodnutí vedly, stále trvají.
2. Na návrh jedné třetiny členských států nebo Evropské komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu může Evropská rada jednomyslně rozhodnout, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení hodnot uvedených v článku 2 ze strany členského státu, poté co tento členský stát vyzve, aby se k této věci vyjádřil.
3. Bylo-li učiněno zjištění uvedené v odstavci 2, může Rada kvalifikovanou většinou rozhodnout, že určitá práva, která pro dotyčný stát vyplývají z použití Smluv, včetně hlasovacích práv zástupců jeho vlády v Radě, budou pozastavena. Přitom přihlédne k možným důsledkům takového pozastavení pro práva a povinnosti fyzických a právnických osob.
Povinnosti dotyčného členského státu vyplývající ze Smluv jsou pro tento stát v každém případě i nadále závazné.
4. Rada může později kvalifikovanou většinou rozhodnout, že změní nebo zruší opatření přijatá podle odstavce 3, jestliže se změní situace, která vedla k přijetí těchto opatření.
5. Pro účely tohoto článku se v Evropském parlamentu, Evropské radě a Radě použijí pravidla hlasování stanovená v článku 354 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Unie využila opatření v roce 2000 – proti Rakousku
Poprvé byl mechanismus obrany základních hodnot EU použitý 2. února 2000 vůči Rakousku, proti kterému byla zbývajícími čtrnácti členskými státy vyhlášena opatření někdy označovaná jako sankce. O sankce jako takové ale podle článku 7 nejde. V tomto případě šlo spíše o diplomatický bojkot.
Důvodem byly obavy z porušení základních principů a hodnot EU v souvislosti s vnitropolitickým vývojem v Rakousku, který by mohl vést ke změně jeho zahraniční politiky. Partnerem Rakouské lidové strany (ÖVP) ve vládě kancléře Wolfganga Schüssela se totiž stala extremistická, pravicově populistická Svobodná strana Rakouska (FPÖ) Jörga Haidera.
Česká republika se tehdy jako jediný z kandidátských států k opatřením proti svému sousedovi přihlásila. Postoj české vlády se nezměnil ani po odstoupení Haidera z funkce předsedy FPÖ koncem února.
Haider žádal zrušení Benešových dekretů i konec Temelína
Haider se vyjadřoval xenofobně vůči azylantům v Rakousku, relativizoval nacistickou minulost Rakouska a vyzýval také k pozastavení dalšího rozšiřování Evropské unie na východ. Přistoupení České republiky podle něj mělo být podmíněné zrušením Benešových dekretů a nezahájením provozu jaderné elektrárny Temelín.
Svobodná strana Rakouska získala ve volbách v říjnu 1999 stejný počet hlasů jako Rakouská lidová strana – téměř 27 procent. Země EU už 31. 1. 2000 vydaly Prohlášení adresované rakouským vrcholným politikům, ve kterém hrozily bilaterálními sankcemi v případě, že se FPÖ stane součástí vládní koalice.
Na sankce došlo 4. února. I přesto, že se nová koalice hlásila k evropským hodnotám demokracie i podpoře dalšího rozšiřování EU. Státy Unie ukončily oficiální kontakty s rakouskou vládou, omezily komunikaci s velvyslanci na technickou úroveň a odmítly podporu rakouských kandidátů na funkce v mezinárodních organizacích.
Šlo o bezprecedentní krok, který ovšem vyvolal zároveň pochybnosti, jestli byla zavedená opatření oprávněná, a to nejen z hlediska skutečné hrozby pro demokracii v Rakousku, ale i z pohledu předepsaného mechanismu podle článku 7 Smlouvy o EU, na nějž se prohlášení odvolávalo.
